Mnoho našich bratrů, kteří jsou v Rusku vězněni kvůli své víře, jsou ženatí a mají děti. K náročným situacím proto dochází i daleko za vězeňskými zdmi. Pro manželky a děti uvězněných bratrů je těžké už jen to, že jsou od nich odloučení, ale musí se vyrovnávat i s dalšími těžkostmi. Deset manželek vězněných bratrů společně napsalo ruským úřadům dopis, ve kterém dojemně popsaly své pocity. Stálo v něm: „Tento otevřený dopis je zoufalým voláním o pomoc. Ti, kdo jsou nám nejdražší…, byli odsouzeni a uvězněni jen proto, že si spolu s námi, s našimi dětmi a přáteli četli Bibli a modlili se k Bohu.“

Několik našich milovaných sester nám řekne, jaké problémy zažívají a jak jim Jehova pomáhá vyrovnat se s tím, že jsou jejich manželé ve vězení.

Hodně sester si kvůli technickým problémům nemůže se svými manžely telefonovat. A když jim do vězení pošlou dopis, často dojde po velmi dlouhé době, a někdy dokonce nedorazí vůbec.

Felix Machammadijev, manžel sestry Jevgenije Lagunovové, byl uvězněný víc než dva roky. Stávalo se, že o něm neměla dlouhou dobu žádné zprávy. Říká, že to pro ni bylo hodně náročné. Nevěděla totiž, jak je na tom Felix zdravotně a jestli se – vzhledem k tomu, že mu možná od ní nechodí žádné dopisy – necítí osamělý.

Hodně sester musí podnikat dlouhé cesty, když chtějí navštívit svého manžela. (Viz tabulka „Vzdálenost, která naše sestry dělí nebo dělila od jejich manželů“.) Například Jevgenija vysvětluje: „Když jsem chtěla manžela navštívit, musela jsem jet přes 800 kilometrů autem.“ Než dojela za manželem do vězení a pak zase domů, většinou jí to trvalo tři až čtyři dny. Jiné sestry cestují až 1 000 kilometrů. A pak, když už přijedou k věznici, musí ještě často vystát dlouhou frontu.

Prvním svědkem v Rusku, který byl po zákazu v roce 2017 uvězněn, byl Dennis Christensen. Jeho manželka Irina za ním pravidelně cestuje 200 kilometrů z Orjolu do věznice ve Lgovu. Vypráví: „Jet do věznice není vůbec jednoduché – jak fyzicky, tak citově. Z domu musím odjet v půl čtvrté ráno, abych byla v osm hodin ve věznici a stihla vyplnit potřebné dokumenty. Pak musím do jedenácté čekat v autě, než začnou návštěvy.“ Na otázku, jak to zvládá, Irina odpovídá: „Hodně se modlím k Jehovovi a prosím ho, aby mi dal sílu a aby ji dal i všem mým bratrům a sestrám – těm, kteří bydlí poblíž, těm ve vězení i všem po celém světě.“

Sestra Naděžda Germanová je od svého manžela Gennadije odloučená už víc než dva roky. Tak jako ostatní sestry v této situaci se i ona musí vyrovnávat s osamělostí. Říká ale: „Náš sbor je teď pro mě ještě víc jako rodina. Bratři a sestry mají mě i mého manžela upřímně rádi a starají se o nás.“

Sestra Julija Mirecká, jejíž manžel Alexej je ve vězení s Gennadijem, dodává: „Bratři a sestry mi pomáhají s pracemi okolo domu. Je to velká úleva vědět, že máte přátele, na které se můžete spolehnout a počítat s jejich pomocí.“

Alexej Budenčuk je od září 2019 ve vězení, a tak je jeho manželka Taťjana na výchovu jejich dvou dětí sama. Říká: „Naše děti se snaží zaměřovat na to dobré, co nám Jehova dává, a na to, že nám pořád pomáhá. Vědí, že tahle zkouška je jenom dočasná a že teď máme příležitost ukázat svou víru v Jehovu a to, že jsme mu věrní.“

Sergej Filatov byl v březnu 2020 odsouzený k šesti letům vězení. Jeho manželka Natalja teď sama vychovává jejich čtyři děti a říká: „Vidím na nich, že jim táta chybí a že si dělají starosti, jestli je v pořádku. Mluví o tom v modlitbách. Naše nejmladší dcerka tatínka v dopisech ujišťuje, že se máme dobře a že se o nás nemusí bát. Bude ale lepší, až se vrátí domů a bude zase s námi.“

Celá rodina se snaží řídit biblickou radou, abychom byli spokojení s tím, co máme. Natalja říká: „Naučili jsme se žít skromně a šetřit, a tak máme peníze na to nejnutnější i na další věci.“

Přes všechny těžkosti si naše sestry udržují dobré duchovní návyky a díky tomu mají silnou víru. Julija vysvětluje: „Snažím se přečíst si a podívat se na všechno, co dostaneme. Dalo by se dokonce říct, že studuju za dva, protože když mluvím s Alexejem, snažím se vzpomenout si na všechny hlavní myšlenky a říct mu je.“ Naděžda zdůrazňuje: „Neexistuje problém, který by se s Jehovovou pomocí nedal vyřešit. Jehova je mi nablízku celý den. Cítím se jako malé děvčátko v náruči svého všemohoucího Otce. A když pomáhám druhým, pomáhám tím i sama sobě.“

Podobnou myšlenku vyjádřila i Natalja: „Vzpomínám si, že jedna sestra řekla: ‚V Božím lidu není nikdo, kdo by někdy nepotřeboval utěšit, ale ani nikdo, kdo by útěchu nedokázal poskytnout.‘ I mně přináší radost, když můžu někoho utěšit nebo povzbudit.“ A pokračuje: „I když je to pro mě po fyzické i citové stránce velmi těžké, že nemůžu být se svým manželem, nechci se litovat a propadat sklíčenosti. Nechci dát Satanovi šanci, aby mě srazil na kolena.“

Bratři a sestry po celém světě si moc váží příkladu nezdolné vytrvalosti, který nám dávají rodiny uvězněných spolukřesťanů v Rusku a v dalších zemích. Jsme přesvědčení, že Jehova si jich váží a jsou v jeho očích drahocenní. (Izajáš 43:4a)