Ne, nepřesvědčují. V našem hlavním časopise Strážná věž jsme před časem uvedli: „Nutit lidi, aby změnili své náboženství, je nesprávné.“ a Zde je několik důvodů, proč to neděláme.

•   Ježíš nikdy nikoho nenutil, aby přijal jeho učení. Věděl, že to, co káže, bude zajímat poměrně málo lidí. (Matouš 7:13, 14) Když některé z jeho učedníků pohoršilo, co řekl, nenutil je, aby s ním zůstali. (Jan 6:60–62, 66–68)

•   Ježíš své následovníky učil, že nemají druhé obracet na víru nátlakem. Místo toho, aby lidem dobrou zprávu o Království vnucovali, měli pátrat po těch, kdo si ji vyslechnou rádi. (Matouš 10:7, 11–14)

•   Změnit víru z donucení nemá žádný význam, protože Bůh přijímá jen uctívání, které vychází ze srdce. (5. Mojžíšova 6:4, 5; Matouš 22:37, 38)

 Je pravda, že biblické poselství šíříme „do nejvzdálenější části země“ a děláme to „veřejně a dům od domu“, jak nás k tomu povzbuzuje Bible. (Skutky 1:8; 10:42; 20:20) A podobně jako první křesťané, i my jsme někdy obviněni z toho, že svou činností porušujeme zákon. (Skutky 18:12, 13) Taková obvinění ale nejsou pravdivá. Naši víru nikomu nenutíme. Jsme přesvědčeni, že by lidé měli získat informace a na jejich základě se pak svobodně rozhodnout.

 Nenutíme lidi, aby změnili své náboženství, nekonáme pod zástěrkou náboženství žádnou politickou činnost a nezískáváme stoupence tak, že bychom lidem nabízeli hmotné a sociální výhody. Tím se naprosto lišíme od těch, kdo se prohlašují za křesťany, ale takovými věcmi dělají Kristu ostudu. b

 Bible ukazuje, že má. Čteme v ní o mnoha lidech, kteří se dobrovolně rozhodli, že nebudou mít stejnou víru jako jejich příbuzní, ale budou uctívat pravého Boha. Patřili k nim například Abraham, Rut, někteří lidé z Atén a apoštol Pavel. (Jozue 24:2; Rut 1:14–16; Skutky 17:22, 30–34; Galaťanům 1:14, 23) Z Bible navíc vyplývá, že křesťané by měli respektovat i právo druhých opustit náboženství, které Bůh schvaluje, i když takové rozhodnutí není moudré. (1. Jana 2:19)

 Právo změnit náboženské vyznání podporuje Všeobecná deklarace lidských práv, kterou Organizace spojených národů nazvala „jádrem mezinárodního práva o lidských právech“. V tomto dokumentu se uvádí, že každý má „volnost změnit své náboženství nebo víru“ a „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky“, včetně náboženských nauk. c Tato práva s sebou samozřejmě nesou závazek respektovat práva ostatních – ať už právo držet se svého přesvědčení, nebo odmítnout názory, se kterými nesouhlasí.

 Nemusí to tak být. Bible nás povzbuzuje, abychom si vážili všech lidí, bez ohledu na jejich náboženství. (1. Petra 2:17) Svědkové Jehovovi navíc poslouchají biblický příkaz, aby ctili své rodiče, a to i když mají jinou víru. (Efezanům 6:2, 3)

 Ne každý však s biblickým názorem souhlasí. Jedna žena, která vyrůstala v Zambii, říká: „Změnit náboženství, to [se] v naší obci ... považovalo ... za projev neloajálnosti, za zradu rodiny a společnosti.“ Tato žena to zažila na vlastní kůži, když jako mladá začala studovat Bibli se svědky Jehovovými a krátce na to se rozhodla své náboženství změnit. Vypráví: „Rodiče mi stále říkali, že jsou se mnou velmi nespokojení a že jim působím zklamání. Bylo to pro mě těžké, protože na jejich uznání mi velice záleží. ... Místo toho, abych byla loajální vůči náboženským tradicím, rozhodla jsem se, že budu věrně oddána Jehovovi, ale to neznamená, že nejsem dost loajální vůči své rodině.“ d