Cecil byl obyčejný bratr, kterému doopravdy záleželo na druhých. On, moje maminka a další bratři a sestry ze sboru mi dali skvělý příklad a probudili ve mně „touhu … jednat“ a dávat Jehovovi to nejlepší. (Filipanům 2:13) Rád vám budu vyprávět svůj příběh.

 Narodil jsem se v roce 1943. Rodiče žili v Austrálii na farmě nedaleko města Bundaberg. Je to přímořská oblast v Queenslandu, kde se pěstuje cukrová třtina. Místní lidé měli ve zvyku jezdit každou sobotu večer do města, aby si popovídali. Při jedné takové příležitosti v roce 1939 potkali rodiče dva průkopníky, což jsou svědkové Jehovovi, kteří věnují hodně času tomu, že mluví s druhými o Bibli. To, co se od nich rodiče dozvěděli, se jim moc líbilo a za čas se taky stali svědky Jehovovými. Díky tomu jsme já a moje sestra Jean vyrůstali v křesťanské rodině. Jenže když mi bylo sedm, tatínek měl doma vážnou nehodu a zemřel. Tahle tragédie mě hrozně zasáhla. Pamatuju si, že to byl pracovitý člověk se smyslem pro humor. Moc se těším, až bude vzkříšený a ještě líp ho poznám. (Skutky 24:15)

 Maminka byla hodná a rozumná. Já i moje sestra jsme jí klidně mohli říct, co se nám líbí a co ne. Když ale šlo o biblické zásady a uctívání Jehovy, byla nekompromisní. Trvala na tom, abychom chodili pravidelně na shromáždění a abychom zbytečně moc času netrávili s dětmi ze školy. (1. Korinťanům 15:33) Dneska jsem jí za to moc vděčný.

 Maminka se taky s nadšením účastnila kazatelské služby a často sloužila jako prázdninový průkopník (jak se tehdy říkalo pomocným průkopníkům). Vzpomínám si, že pravidelně nosila časopisy Strážná věž a Probuďte se! víc než 50 lidem. I když už byla stará a slaboučká, pořád jí záleželo na lidech, kteří se zajímali o pravdu, a chtěla jim pomáhat. Měla ráda druhé, a hlavně nás děti, a proto jsme ji milovali a chtěli jsme být jako ona. V roce 1958, když mi bylo 14, jsem zasvětil svůj život Jehovovi a dal se pokřtít.

 Krátce po mně se dal pokřtít i Rudolf, který emigroval z Německa. Bylo mu něco přes 20 a chodil do stejného sboru jako já. V sobotu dopoledne jsme s Rudolfem často vydávali svědectví lidem, kteří seděli v autě a čekali na někoho z rodiny, kdo šel nakupovat.

 Rudolf miloval službu a vždycky mě zval, abych s ním během školních prázdnin sloužil jako průkopník. Při jedné takové příležitosti jsme sloužili šest týdnů ve městě Gladstone, které leží asi 190 kilometrů severně od Bundabergu. Rudolf se mi věnoval, jako by byl můj starší bratr, a prázdninová průkopnická mě moc bavila. Díky tomu jsem si dal za cíl, že se stanu pravidelným průkopníkem. Když mi bylo 16, tak se mi to podařilo a rozhodl jsem se, že budu službě věnovat celý svůj život.

 Moje první působiště bylo Mackay, přístavní město na sever od Bundabergu, nedaleko Velkého bariérového útesu. Asi o rok později, když mi bylo 17, jsem dostal za úkol sloužit jako zvláštní průkopník a v řídce osídleném australském vnitrozemí. Mým spolupracovníkem byl pomazaný bratr Bennett (Ben) Brickell, který byl o víc než 30 let starší než já a měl spoustu zkušeností. b Byl známý jako „průkopník mezi průkopníky“. Spolupracovat s ním pro mě byla velká čest.

 Sloužili jsme v severozápadním Queenslandu v oblasti u Carpentarského zálivu. V tomhle obvodu žilo jen velmi málo lidí a v té době jsme tam byli s Benem jediní svědkové. Někdy jsme jeli autem celé hodiny, než jsme se dostali od jednoho domu k druhému. Během těch dlouhých jízd po prašných cestách mi Ben často vyprávěl, co všechno už ve službě zažil. Třeba jak za druhé světové války, když byli svědkové Jehovovi v Austrálii zakázaní, používali auta se zvukovou aparaturou. c

 Každý večer jsme se utábořili na nějakém vhodném místě poblíž silnice. d Nasbírali jsme dřevo, rozdělali oheň a na něm jsme si uvařili večeři. Jako postel mi posloužila nepromokavá plachta, kterou jsem si dal na zem, a na ni deky a polštář. Dodnes si vzpomínám, jakou jsem cítil posvátnou bázeň, když jsem pozoroval noční oblohu. Široko daleko nebylo žádné osvětlení, takže byla plná hvězd.

 Když se vám v takové pustině porouchá auto, může to být docela nebezpečné. Jednou nám praskla náprava. Ten den bylo vedro a neměli jsme moc vody. Ben jel stopem do města Cloncurry pro náhradní díl a já jsem skoro tři dny čekal u auta. Každý den projelo okolo pár aut a řidiči byli tak hodní, že mi dali nějakou vodu. Jeden z nich mi dal taky opotřebovanou knížku. „Přečti si tohle, kamaráde,“ řekl mi. „Mohlo by se ti to líbit.“ Překvapilo mě, když jsem zjistil, o čem ta knížka je. I když ji nevydala naše organizace, byly v ní příběhy svědků Jehovových, kteří byli uvěznění v nacistických koncentračních táborech.

 S Benem jsem spolupracoval necelý rok. Když jsme se viděli naposledy, na rozloučenou mi řekl: „Bojuj dál, bratře.“ To, jak byl Ben oddaný Jehovovi a zapálený pro službu, ještě posílilo moje odhodlání věnovat se službě naplno.

 Po několika letech v australském vnitrozemí jsem dostal za úkol sloužit jako krajský dozorce (dnes se mu říká krajský starší). To znamenalo, že jsem navštěvoval sbory a odloučené skupiny v kraji a vždycky jsem s nimi strávil asi tak týden. V průběhu let jsem sloužil ve čtyřech krajích, do kterých patřily sbory v Queenslandu a v Novém Jižním Walesu. Potom, v roce 1971, mi nečekaně přišlo pozvání do 51. třídy Gileadu, školy pro misionáře svědků Jehovových, která byla v New Yorku. Pět měsíců intenzivního studia Bible ve společnosti skvělých spolužáků a instruktorů mi pomohlo připravit se na moje nové pověření: misionářskou službu na Tchaj-wanu.

 Z naší třídy šlo na Tchaj-wan devět lidí. Byl mezi nimi i Ian Brown z Nového Zélandu, který se stal mým spolupracovníkem. O Tchaj-wanu jsme nevěděli skoro nic. Museli jsme se dokonce podívat do atlasu, abychom zjistili, kde přesně je.

 Tchaj-wan byl něco úplně jiného než australské vnitrozemí. Prvním náročným úkolem pro nás bylo naučit se čínsky. Abychom si udrželi pevnou víru, jsou pro nás důležitá shromáždění. Já jsem na nich ale nějakou dobu vůbec nic nerozuměl. Ani jsem se nedokázal dobře domluvit s bratry a sestrami. V téhle situaci jsme si s Ianem uvědomili, jak moc nám pomáhá školení, které jsme dostali v Gileadu. Čerpali jsme z toho, co jsme se tam naučili, pravidelně jsme studovali Bibli a o všem jsme mluvili s Jehovou v modlitbě. To nám pomohlo se nevzdat. A i když jsme se s místními bratry a sestrami pořádně nedomluvili, viděli jsme, jak mají rádi nás i Jehovu, a to nás hodně povzbuzovalo.

 Po příjezdu na Tchaj-wan chodili všichni misionáři na krátký intenzivní kurz čínštiny. Učila nás Kathleen Loganová, e sestra z Austrálie, která absolvovala 25. třídu Gileadu. Do studia jazyka jsme se plně zabrali. Řídili jsme se radou, že to, co se naučíme, máme co nejdřív použít v praxi. Když jsme šli s Ianem poprvé do služby, naučili jsme se nazpaměť krátký úvod. Cestou do obvodu jsme se dohadovali, kdo bude mluvit jako první. Využil jsem toho, že jsem starší než Ian, a rozhodl jsem, že začít musí on. Otevřel nám elegantně vypadající Číňan a trpělivě si vyslechl Ianův úvod, který byl směsicí čínštiny a angličtiny. K našemu úžasu se nás pak plynulou angličtinou zeptal, co potřebujeme. Chvíli jsme si povídali a on nás na konci rozhovoru povzbudil, ať vytrváme. Jeho laskavá slova nám dodala odvahu, abychom „bojovali dál“, jak by řekl Ben.

 Naším obvodem byla velká část Tchaj-peje, hlavního města Tchaj-wanu. Bylo to téměř neorané pole, protože tam tehdy žilo jen pár svědků. S Ianem jsme se ale nezalekli a vrhli jsme se do práce. V té době jsme za měsíc běžně rozdali stovky časopisů. Je pravda, že někteří lidé si je zřejmě brali proto, aby zjistili, kdo vůbec jsme a co jsme jim chtěli říct. Dělali jsme ale, co jsme mohli, abychom rozsévali semínka pravdy o Království, a věřili jsme, že některá z nich určitě vyklíčí.

 Někdy v té době jsem se na Tchaj-wanu seznámil s místní sestrou, která se jmenovala Wen-chua. Byla nadšená z toho, co se z Bible dozvěděla, a chtěla, aby to místním lidem pomohlo stejně jako jí. Proto spoustě misionářů včetně mě pomáhala, abychom se zlepšili v jazyce. Do téhle šikovné sestry jsem se zamiloval a v roce 1974 jsme se vzali.

 Wen-chua pomáhala misionářům, aby si s lidmi ve službě uměli líp povídat. Například nám vysvětlovala, jaké zvyky lidé na Tchaj-wanu mají a jak přemýšlí. Ukázala nám, jak máme úvody přizpůsobit místním podmínkám. V našem obvodu žilo hodně budhistů a taoistů a bylo tam rozšířené uctívání předků. Většina lidí Bibli v životě neviděla, natož aby ji četli. Ve službě jsme proto mluvili hlavně o Stvořiteli – že se jmenuje Jehova a proč si můžeme být jistí, že existuje. Třeba když nějaký farmář nebo rybář řekl „Díky nebi máme co jíst“, odpověděli jsme: „Od koho vlastně pochází všechno jídlo? Nemohl by to být Bůh, který je všemohoucí, všechno stvořil a zaslouží si, abychom ho uctívali?“

 Časem naše úsilí přineslo výsledky. Poselství o Království padlo na úrodnou půdu a hodně upřímných lidí na něj zareagovalo. Někteří z nich museli tvrdě pracovat na tom, aby opustili silně zakořeněné nebiblické názory a zvyky. S pomocí misionářů a místních zvěstovatelů se jim to ale podařilo a hodně jim to zlepšilo život. (Jan 8:32) Mnozí bratři později sloužili jako sboroví starší nebo služební pomocníci. Spousta bratrů a sester začala s celodobou službou a někteří z nich slouží v místní pobočce neboli betelu.

 V roce 1976 jsem dostal pozvání sloužit ve výboru pobočky na Tchaj-wanu, ale zároveň jsem pokračoval v misionářské službě. Tak to bylo až do roku 1981, kdy nás s manželkou pozvali do betelu. Tam jsem dál po mnoho let sloužil ve výboru pobočky. Je to už víc než 60 let, co jsem začal s celodobou službou. Z toho přes 50 let jsem strávil na Tchaj-wanu a téměř 50 let s mojí milovanou ženou. Můj kamarád a dřívější spolupracovník Ian Brown taky zůstal na Tchaj-wanu a byl v celodobé službě až do své smrti v roce 2013.

 Já i Wen-chua pořád děláme, co můžeme, jak v betelu, tak v našem čínském sboru i v kazatelské službě. Jsme za to Jehovovi moc vděční. Už když jsem byl kluk, dal mi touhu a sílu sloužit mu celým srdcem. A to samé dělá pro mě a Wen-chuu i teď, když už máme svá léta.