Mezinárodní badatelé Bible, později známí jako svědkové Jehovovi, začali pohostinným lidem v Mexiku organizovaně kázat v roce 1917. V následujících desetiletích začaly Jehovu uctívat stovky upřímných lidí. Během druhé světové války ale měla mexická vláda problém s místy a budovami, kde jsme kázali a pořádali shromáždění.

 V té době mexický zákon stanovoval, že se všechny veřejné náboženské aktivity musí konat v budovách, které vlastní stát. To byl problém, protože naše sjezdy se konaly na veřejných místech, shromáždění se často pořádala v domácnostech našich bratrů a kázali jsme na ulicích a dům od domu.

 Abychom tomuto zákonu vyhověli, zaregistrovali jsme se v roce 1943 jako neziskové občanské a kulturní sdružení, které pomáhá vzdělávat lidi a zkvalitnit tak jejich život. Díky této registraci se na nás vztahovala práva pro kulturní organizace, a ne pro náboženství. Naše aktivity tak nebyly omezené pouze na budovy ve vlastnictví státu.

 Součástí naší činnosti byly programy, které měly kulturní a vzdělávací charakter. Díky tomu jsme splňovali vládní požadavky pro občanské a kulturní organizace. (Římanům 13:1) Naším cílem samozřejmě stále bylo pomáhat lidem tak, že je budeme učit pravdu z Bible. (Izajáš 48:17, 18) Brzy jsme viděli, že Jehova této nové úpravě žehná. Když na tu dobu mnozí svědkové vzpomínají, říkají, že se tím tehdy položil základ pro velký vzrůst.

 Naším hlavním cílem v Mexiku vždycky bylo kázat dobrou zprávu o Božím království. Stejně jako apoštol Pavel jsme ale svoji službu museli přizpůsobit místním okolnostem. (1. Korinťanům 9:20–23) Když Pavel například mluvil s aténskými muži na Areopagu, neodkazoval se přímo na Písmo. (Skutky 17:22–31) Podobně i my, když jsme byli ve službě, jsme s sebou neměli Bibli ani se o ní nezmiňovali, když jsme se s někým dali do řeči.

 „Měli jsme se představovat jako zástupci kulturní a vzdělávací společnosti,“ vzpomíná Isabel. „Často jsem používala články z Probuďte se!, které neměly biblický námět.“ A co když oslovený projevil zájem o duchovní věci? Pak jsme mu něco z Bible řekli. „Protože jsme s sebou do služby Bibli nenosili, museli jsme umět spoustu veršů nazpaměť,“ dodává Aurora. Na lidi u dveří taky dobře působilo, když jsme jim četli z jejich vlastní Bible.

 Když se nás někdo zeptal, jestli je naše činnost zákonně uznaná, věděli jsme, jak odpovědět. (Filipanům 1:7) Hodně užitečné byly i dokumenty, které jsme dostali od vlády. „Vždycky jsme u sebe nosili průkaz podepsaný ministrem zahraničních věcí,“ vzpomíná María. „Když nás zastavila policie a ptala se nás, co tam děláme, ukázali jsme jim náš průkaz,“ říká Samuel. a

 Tento průkaz nám taky mnohdy pomohl, když jsme se setkali s odporem. Jesús, který sloužil ve státě Jalisco, vypráví: „V roce 1974 se stalo, že mě a ještě jednu dvojici zastavil dav lidí vedený knězem a ve snaze zabránit nám v další práci nás odvedli k místnímu starostovi. Když jsme mu na úřadě ukázali náš průkaz, všichni se uklidnili. Potom co jsme získali právní pomoc, mohli jsme se v té oblasti dál věnovat těm, kdo o pravdu z Bible projevili zájem. Dnes je v tomhle městě několik krásných sborů.“

 Jako občanské sdružení, které podporuje vzdělávání, jsme zavedli bezplatné kurzy čtení a psaní pro veřejnost. b „Byl ten správný čas udělat něco takového,“ říká Ariel. „V té době bylo hodně lidí, kteří nikdy nechodili do školy, ale moc si přáli přečíst si Bibli. Naučili jsme je číst a psát a krátce nato s námi mnozí z nich začali studovat Bibli.“

 „Jakmile se naučili hláskovat, nic je nemohlo zastavit,“ vzpomíná Ruth. „To, že se naučili číst a psát, jim přinášelo radost a pocit uspokojení. Na vlastní oči jsme pak viděli, jak jim to pomohlo přiblížit se k Jehovovi.“

 Svědkové Jehovovi byli registrovaní jako občanské a kulturní sdružení od roku 1943 do roku 1993. Během té doby jsme pomohli víc než 127 000 lidem, aby se naučili číst a psát, a víc než 37 000 dalším, aby se v tom zlepšili. Vládní představitelé si vážili toho, co jsme udělali pro zlepšení gramotnosti místních obyvatel. (Římanům 13:3) Například v roce 2010 jsme dostali zvláštní uznání za naše „mimořádné mnohaleté úsilí naučit lidi číst a psát, které pomohlo zlepšit život tisícům Mexičanů nejen ve státě Mexiko, ale i v celé zemi“.

 Vzhledem k naší registraci byla místa, kde jsme se scházeli, uspořádána jako učebny a říkalo se jim sály kulturního vzdělávání. Konala se tam jak naše shromáždění, tak i kurzy čtení a psaní.

 Ángel vypráví: „Tyto sály byly často v domovech našich bratrů, i když toho ty rodiny po hmotné stránce moc neměly. Vždycky jsem je obdivoval. Byli ochotní bydlet na pár metrech čtverečních, aby se v druhé části domu mohla konat shromáždění.“

 Bez takových obětí se to neobešlo. Ke shromážděním Ángel dodává: „Někdy přišlo tolik lidí, že hodně z nás stálo venku. Abychom mohli dát komentář, museli jsme se naklonit do okna. I tak jsme si to ale vždycky užili.“

 Abychom předešli problémům, na shromážděních jsme nezpívali ani se nemodlili nahlas. Edmundo říká: „Při kulturních přednáškách, dnes se jim říká přednáška pro veřejnost, měli řečníci zdůrazňovat praktickou hodnotu biblických rad, aby posluchačům pomohli pozvednout jejich kulturní úroveň a zlepšit život.“ Časem jsme dokonce přestali používat názvy biblických knih. Jak posluchači věděli, který verš má řečník na mysli? Manuel uvádí příklad: „Místo abychom řekli Zjevení 21. kapitola, 3. a 4. verš, měli jsme říct něco jako kniha 66, 21, 3 a 4.“ Jiný svědek, který se jmenuje Moises, dodává: „Abychom si ty verše dokázali najít, museli jsme se naučit čísla jednotlivých biblických knih podle toho, jak šly za sebou.“

 Když se to tak vezme, naše společnost fungovala v Mexiku stejným způsobem jako v jiných částech světa. I když se na naše uctívání Boha vztahovala různá omezení, bylo jasné, že máme Jehovovu podporu. Když jsme byli v roce 1943 zaregistrováni jako občanské sdružení, v Mexiku bylo 1 565 zvěstovatelů. V roce 1993 jsme byli zákonně uznáni jako náboženství. V tom roce byl průměrný počet zvěstovatelů 366 177. Tito zvěstovatelé položili základ k ještě většímu vzrůstu. V roce 2021 se průměrný počet zvěstovatelů v Mexiku vyšplhal na 864 633. Co se z této historické zprávy učíme?

 Když se objeví překážky, přizpůsobíme se. Díky tomu byla naše činnost v Mexiku těch 50 let zákonně uznaná. „Někdy jsem si v duchu říkal, proč nemůžeme mít stejné teokratické postupy jako v jiných zemích,“ říká Mario. „Nikdy jsem ale neslyšel, že by někdo pokyny od organizace zpochybňoval. Vždycky jsme věřili, že Jehova vede svůj lid, a tak jsme byli poslušní.“

 Zaměřujeme se na práci od Jehovy. „Měli jsme tolik práce ve službě, že jsme se příliš netrápili dalšími věcmi,“ vypráví Guadalupe. „Byli jsme šťastní už jenom proto, že jsme mohli sloužit Jehovovi. To bylo pro nás to nejdůležitější.“

 Zůstáváme v úzkém kontaktu s bratry a sestrami. „Co jsme nemohli dělat v sálech kulturního vzdělávání, třeba zpívat písně Království, to jsme dělali doma,“ vzpomíná Anita. „Drželi jsme při sobě a často jsme se scházeli. Při takových příležitostech jsme se vždycky bavili hlavně o duchovních věcech.“

 Florentino tu dobu hodnotí takto: „Když se ohlédnu zpátky, tak věřím, že všechno mělo svůj čas a důvod a nějakým způsobem nás to obohatilo. Jsem si jistý, že celou tu dobu, i přes snahu naši činnost zastavit, to měl Jehova pevně v rukách.“