V roce 1999 se ve sboru znakového jazyka v Kóbe v Japonsku dozvěděli o neslyšícím muži jménem Hirofumi. Jeden bratr se za ním vydal, ale ani se mu nepodařilo s ním setkat, protože Hirofumiho matka ho k němu nechtěla pustit. Bratr to však nevzdal. Přišel ještě  několikrát a prosil ji, aby přivedla Hirofumiho ke dveřím, až mu nakonec vyhověla. Její syn vypadal, jako kdyby strávil desítky let na pustém ostrově. Měl dlouhé, rozcuchané vlasy a neudržovaný plnovous. Ve tváři neměl žádný výraz. Nejenže nic neslyšel, ale byl i nevidomý. Bratra to na okamžik vyvedlo z míry, ale potom vzal Hirofumiho ruce do svých a začal s ním komunikovat pomocí taktilního znakového jazyka. Hirofumi na to nijak nereagoval. Žil totiž v ústraní a nestýkal se s žádnými lidmi už od svých jednatřiceti, kdy ztratil zrak. To bylo před deseti lety.

O dva dny později se tam bratr zastavil znovu. Hirofumiho matku to překvapilo. Myslela si, že když bratr viděl, v jakém stavu její syn je, určitě to vzdá. On ji ale opět prosil, aby se mohl s Hirofumim setkat, a tak ho přivedla. Bratr tam chodil měsíc, ale u Hirofumiho stále nepozoroval žádnou reakci. Matka mu potom řekla, že už se nemusí obtěžovat a chodit znovu. Bratr ale nepřestal. Občas přinesl nějaké zákusky a dělal všechno možné, aby ukázal, že mu na Hirofumim záleží. Po dvou měsících bez jakéhokoli pokroku ale začínal být přesvědčený, že to nikam nevede.

Bratr se rozhodl, že tam půjde ještě jednou. Než vešel do domu, pomodlil se, aby mu Jehova pomohl rozeznat, zda má smysl Hirofumiho dál navštěvovat.  Když k němu přišel, jako vždy ho vzal za ruce a pomocí znakového jazyka mu sdělil, že existuje Bůh, který se jmenuje Jehova. Ten ho z nebe neustále pozoruje, záleží mu na něm, lépe než kdokoli jiný rozumí jeho trápení a chce ho z něj osvobodit. Právě proto za ním přišel jeden z Jehovových svědků. Hirofumi se nejdřív ani nepohnul, ale potom bratrovi pevně stiskl ruku a po tváři mu stekla slza. Bratra to tak dojalo, že se sám rozplakal. Od té doby spolu studovali.

Po jedenácti letech studia přestal Hirofumi cestovat do sboru znakového jazyka, kam to měl dost daleko, a začal chodit do místního sboru. Nikdo ze  zdejších zvěstovatelů sice neuměl znakovat, ale během roku a půl se to kvůli Hirofumimu 22 bratrů a sester naučilo. V lednu 2012 měl první úkol v teokratické škole a jeden bratr tlumočil. V říjnu toho roku se Hirofumi stal nepokřtěným zvěstovatelem.

Floren žije na Filipínách a slouží jako pravidelný průkopník. Vede průměrně 25 biblických studií, většinu z nich se členy ostrahy. Tito muži často pracují ve večerních hodinách a někdy i celou noc. Floren proto musí být přizpůsobivý. Chodí za nimi do zaměstnání a studuje s nimi o pauze nebo v jiný čas, kdy je neruší při práci. Některá studia probíhají mezi sedmou a jedenáctou hodinou večer, další mezi pátou a devátou ráno. Floren někdy přichází v době, kdy se střídají směny, takže studuje nejdřív s hlídačem, kterému má začít služba, a potom s tím, kterému právě skončila. Říká: „Nikdy v životě jsem neměl takovou radost jako teď, když vedu tolik studií.“ Někteří hlídači chodí na shromáždění do sálu Království. Jeden z nich se už dal pokřtít a slouží jako pravidelný průkopník.

Jednoho deštivého dne byly dvě sestry z Arménie ve službě. Na ulici potkaly jednu ženu s dcerou a nabídly jim traktát. Jmenovaly se Marusja a Jeva. Sestry překvapilo, když jim Marusja řekla, že jsou s dcerou venku v tom hrozném nečase už dvě hodiny a hledají  svědky Jehovovy. Proč? Marusjin bratr byl před časem ve vězení a poznal tam pravdu od svědků, kteří byli zavření kvůli svému neutrálnímu postoji. Marusja čekala, že vězení z něj udělá hrubiána. Místo toho zjistila, že je vyrovnanější a klidnější. Čím déle se scházel se svědky, tím větší změny k lepšímu ve svém životě dělal. Marusja s dcerou to vůbec nechápaly. Měly totiž zkreslené informace z plakátů a televizních programů, které o svědcích Jehovových šířily pomluvy. Jeva si lámala hlavu: Ze strejdy je teď skvělý člověk. Tak proč na svědky Jehovovy všichni hází špínu? Chtěla tomu přijít na kloub, a tak mamince řekla: „O těch lidech se nic nedozvíme, když to neriskneme a nesetkáme se s nimi osobně. Pojď, hned teď najdeme svědky Jehovovy a zjistíme, jak to vlastně je.“ A přesně to udělaly. Dva dny po setkání se sestrami bylo s Marusjou i Jevou zahájeno biblické studium. Obě začaly chodit na shromáždění a teď jsou z nich nepokřtěné zvěstovatelky.

Ve městě Adana v Turecku měla jedna žena vážné osobní a rodinné problémy, a dokonce přemýšlela o sebevraždě. Jednoho dne spatřila přede dveřmi dva naše časopisy. Asi je tam položily děti ze sousedství, které je předtím našly na ulici a myslely si, že jsou její. V časopisech na ženu hodně zapůsobily příběhy lidí, kterým se podařilo od základu změnit svůj život, a přála si, aby to dokázala i ona. Na jednom časopise bylo napsané telefonní číslo. Žena ho vytočila a dovolala se průkopnici, která bydlela poblíž. Okamžitě  spolu začaly studovat. To, co se z Bible dozvídala, se ženě moc líbilo, a když projevila přání chodit na shromáždění, zjistila, že sál Království stojí nedaleko. Od té doby na shromáždění nechybí.

Bam žije v Nepálu a dřív pravidelně chodil do kostela. Pracoval jako policista, a když měl jednou službu, potkal na ulici manželský pár zvláštních průkopníků. Na každou otázku, kterou jim položil, odpovídali pomocí Bible a to na něj udělalo dojem. Přijal nabídku biblického studia a brzy začal chodit na shromáždění. Časem ho začalo trápit svědomí kvůli tomu, že u sebe nosí zbraň. Požádal tedy své nadřízené, aby mohl pracovat v kanceláři, a ti mu vyhověli. Po oblastním sjezdu se ale Bamovo svědomí opět ozvalo. Rozhodl se tedy, že od policie odejde nadobro.

Jeho manželce se to vůbec nelíbilo. Bamovo zaměstnání pro ně totiž znamenalo dobré společenské postavení, slušné peníze, různé výhody a vysoký důchod. Chtěla ho od změny povolání odradit, a tak mu slíbila: „Jestli u policie zůstaneš, začnu se svědky taky studovat.“ Když to nezabralo, přesvědčila policejního kapitána, aby Bama zavřel do vězení, a doufala, že manžel konečně změní názor. Jenže když Bam po deseti dnech vyšel z vězení, na jeho rozhodnutí se nic nezměnilo. Jakou práci si našel? Začal jezdit po městě s rikšou. Při práci na něj dlouhé hodiny pražilo slunce, ale byl šťastný. Dál dělal duchovní pokroky a stal se zvěstovatelem. Odpor manželky  postupně slábl. Viděla, jak laskavě se k ní chovají bratři a sestry ze sboru, a sama začala studovat. Bam si teď vydělává víc, než kolik dostával jako policista. Na sjezdu v únoru 2013 se dal pokřtít a jeho manželka a syn s ním teď chodí na shromáždění.

Mjeong-hi, žijící v Koreji, má v důsledku částečného ochrnutí, které ji postihlo ve dvou letech, problémy s nohou. Mjeong-hi se rychle unaví a někdy se stane, že z ničeho nic upadne. Také trpí častými záchvaty paniky a vedlejšími účinky léků, které musí brát. Navíc se jí špatně dýchá a silné napětí a úzkost jí způsobují fyzickou bolest. Navzdory takovým náročným okolnostem chtěla Mjeong-hi sloužit jako pomocná průkopnice. A poslední dva roky se jí to daří skoro nepřetržitě. Děkuje Jehovovi, že jí dává sílu, aby službu zvládala.

Agnes slouží jako misionářka v Indonésii. Občas se zastavovala na trhu u těhotné ženy, která prodávala zeleninu. Ráda si od Agnes brala časopisy, a když neměla moc práce, povídaly si o Bibli. Jednou za ní Agnes šla stejně jako jindy, ale na trhu ji nenašla. Od jejího manžela se dozvěděla, že žena krátce předtím porodila. Agnes ji tedy šla navštívit. Vzala s sebou Moji knihu biblických příběhů a zabalila ji jako dárek.  To, že Agnes za ní a miminkem vážila cestu, ženu příjemně překvapilo. Ještě víc ji ale překvapilo, když jí Agnes podala dárek. Rozbalila ho, nevěřícně se na knihu zadívala a zeptala se: „Kde jste tu knihu vzala? Sháním ji už třicet let! Prošla jsem všechna knihkupectví a všude se po ní ptala. Nikdo ji neměl, nikdo o ní nic nevěděl a žádná jiná knížka se jí zdaleka nevyrovnala.“ Ukázalo se, že když byla malá, její strýc měl Biblické příběhy doma a ona si je hrozně ráda četla. Teď si čte knihu znovu a zamilovala si ji i její nejstarší dcera. Obě začaly studovat se svědky Jehovovými.