Dvacátá první kapitola

Jehovova ruka se vyvyšuje

Izajáš 25:1–27:13

1. Proč si Izajáš váží Jehovy?

 IZAJÁŠ má hlubokou lásku k Jehovovi a těší ho, když ho může chválit. Volá: „Jehovo, jsi můj Bůh, tebe vyvyšuji, tvému jménu chvalořečím.“ Co tomuto prorokovi pomáhá, aby měl tak velké ocenění pro svého Stvořitele? Důležitým činitelem je skutečnost, že zná Jehovu a to, co Jehova koná. Hloubku svého poznání prozrazuje Izajáš svými dalšími slovy: „Neboť jsi učinil podivuhodné věci, rady od raných časů, ve věrnosti, v důvěryhodnosti.“ (Izajáš 25:1) Podobně jako kdysi Jozue, i Izajáš ví, že Jehova je věrný a důvěryhodný a že se všechny jeho „rady“, tedy to, co si předsevzal, splní. (Jozue 23:14)

2. Jakou Jehovovu radu Izajáš nyní oznamuje a komu je tato rada určena?

² K Jehovovým radám patří soudní prohlášení proti nepřátelům Izraele. Jedno z nich nyní Izajáš pronáší: „Udělal jsi ... z města kupu kamení, z opevněného městečka drolící se zříceninu, z obytné věže cizích lidí, aby nebyla městem, které nebude znovu postaveno až na neurčitý čas.“ (Izajáš 25:2) Co je tímto nejmenovaným městem? Izajáš možná mluví o moabském Aru, protože Moab je dávným nepřítelem Božího lidu. a Nebo možná mluví o jiném, mocnějším městě — o Babylónu. (Izajáš 15:1; Sefanjáš 2:8, 9)

3. V jakém smyslu oslaví Jehovu jeho nepřátelé?

 ³ Jak budou Jehovovi nepřátelé reagovat, až se Jehovova rada proti jejich silnému městu vyplní? „Budou [tě] oslavovat ti, kdo jsou silným lidem; městečko tyranských národů, budou se tě bát.“ (Izajáš 25:3) Je pochopitelné, že se všemohoucího Boha budou jeho nepřátelé bát. Jak ho ale budou oslavovat? Opustí snad své falešné bohy a přijmou čisté uctívání? Sotva! Podobně jako faraón a Nebukadnecar oslaví Jehovu tehdy, až budou přinuceni uznat jeho naprostou nadřazenost. (2. Mojžíšova 10:16, 17; 12:30–33; Daniel 4:37)

4. Co je dnes ‚městečkem tyranských národů‘ a v jakém smyslu musí i ono oslavit Jehovu?

⁴ Dnes je ‚městečkem tyranských národů‘ „město, jež má království nad králi země“, totiž „Velký Babylón“, světová říše falešného náboženství. (Zjevení 17:5, 18) Hlavní částí této říše je křesťanstvo. Jak náboženští vůdci křesťanstva oslavují Jehovu? Tím, že jen neradi uznávají, jaké podivuhodné věci Jehova uskutečnil ve prospěch svých svědků. Tito vůdcové „byli zděšeni a vzdali slávu nebeskému Bohu“ zejména v roce 1919, kdy Jehova svým služebníkům pomohl, aby se potom, co byli propuštěni z duchovního zajetí ve Velkém Babylónu, opět pustili do intenzivní činnosti. (Zjevení 11:13) b

5. Jak Jehova chrání ty, kdo v něj mají naprostou důvěru?

⁵ V očích nepřátel se Jehova jeví sice jako hrůzostrašný, ale pro mírné a pokorné lidi, kteří mu chtějí sloužit, je útočištěm. Náboženští a političtí tyrani se možná všemi způsoby snaží zlomit víru pravých ctitelů, ale nedaří se jim to, protože tito lidé mají naprostou důvěru v Jehovu. Ten své odpůrce nakonec snadno umlčí — jako by mrakem zakryl  žhnoucí slunce v poušti nebo jako by zdí zastavil sílu dešťové bouře. (Čti Izajáše 25:4, 5.)

‚Hostina pro všechny národy‘

6, 7. (a) Jakou hostinu Jehova prostírá a pro koho? (b) Co předobrazuje hostina, o které Izajáš prorokuje?

⁶ Jehova je jako milující otec. Své děti nejen chrání, ale také je sytí, a to zejména v duchovním smyslu. Když svůj lid v roce 1919 osvobodil, na počest vítězství mu připravil hostinu — hojnost duchovní potravy: „Jehova vojsk jistě udělá na této hoře pro všechny národy hostinu s jídly dobře omaštěnými olejem, hostinu s vínem kvašeným na sedlině, s jídly dobře omaštěnými olejem a naplněnými morkem, s přecezeným vínem kvašeným na sedlině.“ (Izajáš 25:6)

⁷ Hostina je prostřena na Jehovově „hoře“. Co je tou horou? Je to „hora Jehovova domu“, k níž „v konečné části dnů“ proudí všechny národy. Je to Jehovova ‚svatá hora‘, kde Jehovovi věrní ctitelé nijak neškodí ani nepůsobí zkázu. (Izajáš 2:2; 11:9) Na tomto vyvýšeném místě uctívání Jehova prostírá svou bohatou hostinu pro věrné lidi. A dobré duchovní věci, které jsou nyní tak štědře opatřovány, předobrazují doslovné dobré věci, které budou poskytovány, až se Boží Království stane jedinou vládou nad lidstvem. Pak už nebude hlad. „Na zemi bude spousta obilí; na vrcholku hor bude nadbytek.“ (Žalm 72:8, 16)

8, 9. (a) Kteří dva velcí nepřátelé lidstva budou odstraněni? Vysvětlete to. (b) Co Bůh udělá, aby odstranil pohanu svého lidu?

⁸ Ti, kdo se nyní účastní duchovní hostiny, kterou připravuje Bůh, mají nádherné vyhlídky. Naslouchejme dalším slovům Izajáše, který přirovnává hřích a smrt k dusivé ‚tkanině‘ neboli k „zahalení“. Říká: „Na této hoře [Jehova]  jistě pohltí povrch zahalení, jež zahaluje všechny národy, a tkaninu, jež je utkána nade všemi národy. Opravdu navždy pohltí smrt, a Svrchovaný Pán Jehova jistě setře slzy ze všech obličejů.“ (Izajáš 25:7, 8a)

⁹ Ano, už nebude ani hřích, ani smrt! (Zjevení 21:3, 4) Kromě toho bude odstraněna i lživá pohana, kterou Jehovovi služebníci snášejí už tisíce let. „Z celé země odejme pohanu svého lidu, neboť tak mluvil sám Jehova.“ (Izajáš 25:8b) Jak se to stane? Jehova odstraní původce této pohany — Satana a jeho semeno. (Zjevení 20:1–3) Není tedy divu, že Boží lid pak zvolá: „Pohleďte, to je náš Bůh. Doufali jsme v něho, a zachrání nás. To je Jehova. Doufali jsme v něho. Mějme radost a radujme se ze záchrany od něho.“ (Izajáš 25:9)

Domýšliví jsou sníženi

10, 11. Jak Jehova tvrdě naloží s Moabem?

¹⁰ Jehova zachraňuje ze svého lidu ty, kdo projevují pokoru. Soused Izraele, Moab, je ale pyšný a pýchu Jehova nenávidí. (Přísloví 16:18) Moab je tedy zbit, aby se pokořil. „Jehovova ruka spočine na této hoře a Moab bude zašlápnut na svém místě, jako když se zašlápne hromada slámy na hnojišti. A rozepne uprostřed něho ruce, jako je rozpíná plavec, když plave, a sníží jeho domýšlivost šalebnými pohyby svých rukou. A opevněné město s tvými vysokými zdmi bezpečnosti povalí; sníží je, přivede je do styku se zemí, do prachu.“ (Izajáš 25:10–12)

¹¹ Jehovova ruka „spočine“ na jeho svaté hoře, aby ji chránila. Naproti tomu povýšený Moab bude plesknut a zašlápnut jako „na hnojišti“. V Izajášově době se sláma zašlapávala do hromady hnoje a tak se připravovalo  hnojivo. Izajáš tedy předpovídá, že Moab bude pokořen, i když má vysoké, zdánlivě bezpečné hradby.

12. Proč si Jehova pro své prohlášení soudu vybírá právě Moab?

¹² Proč si Jehova pro takovou nelítostnou radu vybírá právě Moab? Moabci jsou potomky Lota, Abrahamova synovce a Jehovova ctitele. Nejsou tedy jen národem sousedícím s Božím smluvním lidem, ale jsou také jeho příbuznými. Přesto přijali falešné bohy a ve vztahu k Izraeli byli velmi nepřátelští. To, co je postihne, si zaslouží. V tomto ohledu je Moab podobný nepřátelům Jehovových služebníků v dnešní době. Připomíná zejména křesťanstvo, které tvrdí, že má kořeny v křesťanském sboru z prvního století, ale které je hlavní částí Velkého Babylónu, jak už jsme si ukázali dříve.

Píseň záchrany

13, 14. Jaké „silné město“ má Boží lid v dnešní době a kdo do něj smí vstoupit?

¹³ A co Boží ctitelé? Ti pociťují velkou radost z toho, že mají Jehovovu přízeň a ochranu, a proto pozvedají svůj hlas v písni. „V ten den se bude v judské zemi zpívat tato píseň: ‚Máme silné město. On staví záchranu jako zdi a násep. Otevřte brány, ať vstoupí spravedlivý národ, který se drží věrného chování.‘“ (Izajáš 26:1, 2) Tato slova se nepochybně splnila ve starověku, ale zcela jasně se splňují i v dnešní době. Jehovův „spravedlivý národ“, duchovní Izrael, má silnou organizaci podobnou městu. To je opravdu důvod k radování, důvod ke zpěvu.

¹⁴ Jací lidé přicházejí do tohoto ‚města‘? Odpověď dostáváme ve zmíněné písni: „Sklon, který je dobře podporován, budeš [Bože] bedlivě střežit v trvalém míru, protože právě v tebe se má důvěřovat. Důvěřujte v Jehovu po všechny časy, vždyť v Jah Jehovovi je Skála neurčitých časů.“  (Izajáš 26:3, 4) ‚Sklonem‘, který Jehova podporuje, je touha poslouchat jeho spravedlivé zásady a důvěřovat v něj, a ne v potácející se obchodní, politické a náboženské systémy tohoto světa. ‚Jah Jehova‘ je jediná spolehlivá bezpečná Skála. Ti, kdo mají plnou důvěru v Jehovu, budou mít jeho ochranu a budou zažívat ‚trvalý mír‘. (Přísloví 3:5, 6; Filipanům 4:6, 7)

15. Jak je v dnešní době „vyvýšené městečko“ sníženo a v jakém smyslu ho pošlapávají „nohy ztrápeného“?

¹⁵ To je v naprostém protikladu s tím, co postihne nepřátele Božího lidu. „Povalil totiž ty, kdo obývají výšinu, vyvýšené městečko. Snižuje je, snižuje je k zemi; uvádí je ve styk s prachem. Pošlape je noha, nohy ztrápeného, kroky ponížených.“ (Izajáš 26:5, 6) Opět je možné, že Izajáš mluví o nějakém ‚vyvýšeném městečku‘ v Moabu, nebo možná myslí nějaké jiné město, například Babylón, který ve své domýšlivosti rozhodně je vyvýšen. Ať už je to jakkoli, Jehova situaci úplně obrátil — „vyvýšené městečko“ je nyní pošlapáváno Jehovovými ‚poníženými a ztrápenými‘. Dnes se toto proroctví vhodně vztahuje na Velký Babylón, zejména na křesťanstvo. Toto „vyvýšené městečko“ bylo v roce 1919 donuceno propustit Jehovův lid, což znamenalo pokořující pád. A příslušníci Božího lidu naopak začali svého dávného  věznitele pošlapávat. (Zjevení 14:8) Jak? Veřejným ohlašováním Jehovovy pomsty, která na něj přijde. (Zjevení 8:7–12; 9:14–19)

Žádoucí spravedlnost a Jehovova ‚památka‘

16. Jaký znamenitý příklad oddanosti dává Izajáš?

¹⁶ Po této triumfální písni Izajáš odhaluje hloubku své vlastní oddanosti a to, jakou odměnu přináší služba Bohu spravedlnosti. (Čti Izajáše 26:7–9.) Prorok je znamenitým příkladem ‚doufání v Jehovu‘ a příkladem hluboké touhy po Jehovově „jménu“ a „památce“. Co je Jehovova památka? Ve 2. Mojžíšově 3:15 čteme: „Jehova ... je mé jméno na neurčitý čas a to je má památka pro generaci za generací.“ Izajáš chová v lásce Jehovovo jméno a všechno, co za ním stojí, tedy i Jehovova spravedlivá měřítka a jednání. Ti, kdo takovou lásku k Jehovovi pěstují, jsou ujišťováni, že budou mít jeho požehnání. (Žalm 5:8; 25:4, 5; 135:13; Ozeáš 12:5)

17. Jaké výsady budou odepřeny ničemným?

¹⁷ Ne všichni však milují Jehovu a jeho vysoká měřítka. (Čti Izajáše 26:10.) Ničemní totiž tvrdohlavě odmítají učit se spravedlnosti, i když jsou k tomu povzbuzováni, aby mohli vstoupit do ‚země přímočarosti‘, země obývané Jehovovými služebníky, kteří jsou v mravním a duchovním ohledu přímočaří. Ničemní tudíž „neuvidí Jehovovu vznešenost“. Nezažijí požehnání, které se na lidstvo vylije, až bude posvěceno Jehovovo jméno. I v novém světě, až celá země bude ‚zemí přímočarosti‘, někteří lidé možná nebudou reagovat na Jehovovu milující laskavost. Jména takových lidí nebudou zapsána do knihy života. (Izajáš 65:20; Zjevení 20:12, 15)

18. V jakém smyslu se někteří lidé v Izajášově době rozhodli pro slepotu a kdy budou muset ‚spatřit‘ Jehovu?

 ¹⁸ „Jehovo, tvá ruka se vyvýšila, ale oni ji nespatřují. Spatří ji a budou zahanbeni před horlivostí pro tvůj lid. Ano, oheň pro tvé vlastní protivníky, ten je pohltí.“ (Izajáš 26:11) V Izajášově době se Jehovova ruka pozvedá tehdy, když Jehova chrání svůj lid tím, že postupuje proti jeho nepřátelům. Většina příslušníků Božího lidu si to však nepřipouští. Tito lidé, kteří se rozhodli pro duchovní slepotu, budou nakonec donuceni ‚spatřit‘ neboli uznat Jehovu, až je bude pohlcovat oheň jeho horlivosti. (Sefanjáš 1:18) Bůh později říká Ezekielovi: „Budou muset poznat, že já jsem Jehova.“ (Ezekiel 38:23)

‚Koho Jehova miluje, toho ukázňuje‘

19, 20. Proč a jak Jehova ukázňuje svůj lid a kdo má z tohoto ukázňování užitek?

¹⁹ Izajáš ví, že mír a blahobyt zažívají jeho krajané díky Jehovovu požehnání. „Jehovo, přisoudíš nám mír, protože jsi dokonce pro nás vykonal všechna naše díla.“ (Izajáš 26:12) Přes tuto skutečnost a přes to, že Jehova dal svému lidu možnost stát se „královstvím kněží a svatým národem“, má za sebou Juda nechvalnou minulost. (2. Mojžíšova 19:6) Její obyvatelé se opakovaně obracejí k uctívání falešných bohů. Proto jsou čas od času ukázňováni. Takové ukázňování je však dokladem Jehovovy lásky, protože „koho ... Jehova miluje, toho ukázňuje“. (Hebrejcům 12:6)

²⁰ Jehova ukázňuje svůj lid často tak, že dovolí jiným národům, ‚jiným pánům‘, aby nad jeho lidem panovali. (Čti Izajáše 26:13.) V roce 607 př. n. l. dovoluje Babylóňanům, aby příslušníky jeho národa odvedli do vyhnanství.  Bude z toho Boží lid mít nějaký užitek? Ze samotného utrpení člověk prospěch nemá. Ale jestliže se ten, kdo trpí, poučí z toho, co jej postihlo, jestliže činí pokání a prokazuje výlučnou oddanost Jehovovi, pak z toho prospěch má. (5. Mojžíšova 4:25–31) Projevují ale vůbec někteří Židé zbožné pokání? Ano. Izajáš to prorocky vyjadřuje: „Jen tvým prostřednictvím se budeme zmiňovat o tvém jménu.“ Po návratu z vyhnanství v roce 537 př. n. l. Židé často potřebují ukáznit kvůli svým hříchům, ale už nikdy nepadnou do léčky v podobě uctívání bohů z kamene.

21. Co se stane s těmi, kdo utlačují Boží lid?

²¹ A co ti, kdo Judu dobudou? „Bezmocní ve smrti, nevstanou. Proto jsi obrátil svou pozornost, abys je vyhladil a zničil veškerou zmínku o nich.“ (Izajáš 26:14) Babylón bude trpět kvůli krutostem, kterých se dopustil na Jehovově vyvoleném národu. Prostřednictvím Médů a Peršanů Jehova svrhne pyšný Babylón a osvobodí svůj lid, který je ve vyhnanství. To velké město Babylón bude považováno za bezmocné, v podstatě za mrtvé. Nakonec zcela přestane existovat.

22. Jaké požehnání zažívá Boží lid v dnešní době?

²² V novodobém splnění byl ostatek potrestaného duchovního Izraele vysvobozen z Velkého Babylónu a v roce 1919 obnovil službu pro Jehovu. S novou silou se pomazaní křesťané pustili do kazatelského díla. (Matouš 24:14) Jehova jim proto žehná tím, že jim dává vzrůst, a že dokonce přivádí velký zástup ‚jiných ovcí‘, který slouží s nimi. (Jan 10:16) „Přidal jsi národu; Jehovo, přidal jsi národu; oslavil ses. Daleko jsi rozšířil všechny okraje země. Jehovo, během tísně obrátili pozornost k tobě; když dostávali tvé ukázňování, vylévali šepot modlitby.“ (Izajáš 26:15, 16)

 „Ti vstanou“

23. (a) Jak v roce 537 př. n. l. Jehova projevuje pozoruhodným způsobem svou moc? (b) Jak k něčemu podobnému dochází v roce 1919 n. l.?

²³ Izajáš se vrací k situaci, kdy je Juda stále ještě v zajetí v Babylóně. Přirovnává národ k ženě, která má porodní bolesti, ale která bez pomoci není schopna porodit. (Čti Izajáše 26:17, 18.) Tato pomoc přichází v roce 537 př. n. l. Tehdy se Jehovův lid vrací do své vlasti a je plný dychtivosti znovu vybudovat chrám a obnovit pravé uctívání. Národ je vlastně vzkříšen z mrtvých. „Tvoji mrtví budou žít. Mé mrtvé tělo — ti vstanou. Probuďte se a radostně volejte, usedlíci v prachu! Vždyť vaše rosa je jako rosa slézů, a země nechá i bezmocné ve smrti padat ve zrození.“ (Izajáš 26:19) To je opravdu působivý projev Jehovovy moci. Působivý je i v roce 1919, kdy se tato slova splnila v duchovním smyslu. (Zjevení 11:7–11) A velmi se těšíme na to, až se v novém světě tato slova splní doslovně a až ti, kdo jsou bezmocní ve smrti, ‚uslyší Ježíšův hlas a vyjdou‘ z pamětních hrobek. (Jan 5:28, 29)

24, 25. (a) V jakém smyslu Židé v roce 539 př. n. l. možná uposlechli Jehovův příkaz, aby se schovali? (b) Co v dnešní době možná znamenají ‚nejvnitřnější místnosti‘ a jaký postoj k nim musíme pěstovat?

²⁴ Ale pokud ti, kdo jsou věrní, chtějí zažít duchovní požehnání slíbené prostřednictvím Izajáše, musí poslouchat Jehovova přikázání: „Jdi, můj lide, vstup do svých nejvnitřnějších místností a zavři za sebou dveře. Schovej se jen na okamžik, než přejde otevřené odsouzení. Pohleď, Jehova totiž vychází ze svého místa, aby účtoval s proviněním obyvatele země proti sobě, a země jistě odhalí své krveprolití a nebude již přikrývat své zabité.“ (Izajáš 26:20, 21; srovnej Sefanjáše 1:14.) Je možné, že se tato pasáž poprvé splňuje v roce 539 př. n. l., když Médové a Peršané pod  vedením krále Kýra dobývají Babylón. Řecký historik Xenofón uvádí, že když Kýros vstupuje do Babylónu, přikazuje všem lidem, aby zůstali ve svých domovech, protože jeho jízda má „nařízení zabít každého, koho najde venku“. Dnes by ‚nejvnitřnější místnosti‘ mohly mít úzkou spojitost se sbory Jehovova lidu, kterých je po celém světě desítky tisíc. Tyto sbory budou dále mít důležitou úlohu v našem životě, dokonce i během „velkého soužení“. (Zjevení 7:14) Je tedy nezbytné, abychom si zachovali správný postoj ke sboru a pravidelně se s ním shromažďovali. (Hebrejcům 10:24, 25)

²⁵ Brzy přijde konec Satanova světa. Nevíme ještě, jak během tohoto období, které vzbuzuje bázeň, bude Jehova chránit svůj lid. (Sefanjáš 2:3) Ale s určitostí víme, že naše přežití bude záviset na naší víře v Jehovu, na tom, jak budeme Jehovovi věrně oddáni, a na tom, jak ho budeme poslouchat.

26. Co je ‚leviatanem‘ v době Izajáše a v dnešní době a co se s touto ‚mořskou obludou‘ stane?

²⁶ V souvislosti s touto dobou Izajáš prorokuje: „V ten den obrátí Jehova se svým tvrdým a velkým a silným mečem svou pozornost k leviatanovi, klouzajícímu hadovi, ano k leviatanovi, pokřivenému hadovi, a jistě zabije mořskou obludu, která je v moři.“ (Izajáš 27:1) V prvním splnění jsou ‚leviatanem‘ myšleny země, do nichž byli Izraelité rozptýleni — například Babylón, Egypt a Asýrie. Tyto země nedokáží zabránit tomu, aby se v patřičném čase Jehovův lid nevrátil do své vlasti. Kdo je ale novodobý leviatan? Zdá se, že je to Satan — „ten prahad“ — a jeho ničemný systém věcí zde na zemi, který je Satanovým nástrojem k vedení války s duchovním Izraelem. (Zjevení 12:9, 10; 13:14, 16, 17; 18:24) ‚Leviatan‘ ztratil svůj vliv na Boží lid v roce 1919 a brzy zcela zmizí ze scény, až Jehova  „jistě zabije mořskou obludu“. Nic z toho, co se snad ‚leviatan‘ do té doby pokusí udělat proti Jehovovu lidu, však nebude mít úspěch. (Izajáš 54:17)

„Vinice pěnivého vína“

27, 28. (a) Čím Jehovova vinice naplnila celou zemi? (b) Jak Jehova chrání svou vinici?

²⁷ Jinou písní nyní Izajáš krásně znázorňuje, jak plodný  bude Jehovův osvobozený lid: „V ten den jí zpívejte: ‚Vinice pěnivého vína! Já, Jehova, ji bedlivě střežím. Každým okamžikem ji budu zalévat. Aby proti ní nikdo neobrátil svou pozornost, budu ji bedlivě střežit dokonce nocí i dnem.‘“ (Izajáš 27:2, 3) Ostatek duchovního Izraele  a jejich usilovně pracující společníci skutečně naplnili celou zemi duchovním výtěžkem. To je opravdu důvod k oslavě — ke zpěvu. Veškerou zásluhu na tom má Jehova, ten, kdo svou vinici láskyplně opatruje. (Srovnej Jana 15:1–8.)

²⁸ Ano, dřívější Jehovův hněv je vystřídán radostí. „Nemám žádný vztek. Kdo mi dá trnité keře a plevel v bitvě? Na něco takového budu šlapat. Něco takového zároveň zapálím. Jinak ať se chopí mé pevnosti, ať se mnou uzavře mír; mír ať se mnou uzavře.“ (Izajáš 27:4, 5) Jehova chce zajistit, že jeho vinice bude dál produkovat hojnost „pěnivého vína“, a proto drtí a jakoby ohněm stravuje každý vliv, který se podobá plevelu a který by jeho vinici mohl zkazit. Ať tedy nikdo neohrožuje blaho křesťanského sboru! Ať se každý naopak ‚chopí Jehovovy pevnosti‘ a ať usiluje o Jehovovu přízeň a ochranu. Tak totiž získá mír neboli pokoj s Bohem, tedy něco tak důležitého, že se o tom Izajáš zmiňuje dvakrát. K čemu to vede? „V nadcházejících dnech Jákob zakoření, Izrael nasadí květy a skutečně vyraší; a prostě naplní povrch úrodné země výtěžkem.“ (Izajáš 27:6) c Splnění tohoto verše je nádherným dokladem Jehovovy moci. Od roku 1919 pomazaní křesťané naplňují zemi „výtěžkem“, jímž je výživný duchovní pokrm. Díky tomu se k nim připojily miliony věrně oddaných jiných ovcí, které společně s nimi „prokazují [Bohu] dnem i nocí posvátnou službu“. (Zjevení 7:15) Uprostřed zkaženého světa tito lidé s radostí zachovávají vysoká Boží měřítka. A Jehova jim dál žehná tím, že jim dává vzrůst. Kéž nikdy nepustíme ze zřetele vynikající výsadu, že můžeme mít užitek z ‚výtěžku‘ a že se o něj můžeme dělit s ostatními svým jásotem chvály.

[Poznámky pod čarou]

[Studijní otázky]

[Rámeček na straně 285]

 „Velký roh“ ohlašuje svobodu

V roce 607 př. n. l. se bolesti Judy stupňují, když Jehova svůj vzpurný národ ukázňuje ranou v podobě vyhnanství. (Čti Izajáše 27:7–11.) Provinění národa je příliš velké na to, aby mohlo být smířeno zvířecími oběťmi. A tak stejně jako by někdo mohl rozptýlit ovce či kozly „strašlivým voláním“ nebo odvát listy „zadutím“ silného větru, Jehova vyžene Izrael z jeho vlasti. Potom dokonce i slabé národy symbolizované ženami jsou schopny vydrancovat všechno, co v zemi zbude.

Přichází však doba, kdy Jehova svůj lid osvobodí ze zajetí. Osvobodí je stejně, jako zemědělec vysvobozuje olivy, které jsou obrazně řečeno uvězněny na stromech. „V ten den se stane, že Jehova otluče ovoce, od tekoucího proudu Řeky [Eufrat] po říční údolí Egypt, a tak budete vysbíráni jeden po druhém, izraelští synové. A stane se v ten den, že se bude troubit na velký roh, a ti, kdo hynou v asyrské zemi, a ti, kdo jsou rozehnáni po egyptské zemi, jistě přijdou a pokloní se Jehovovi na svaté hoře v Jeruzalémě.“ (Izajáš 27:12, 13) Po svém vítězství v roce 539 př. n. l. vydává Kýros rozhodnutí, aby všichni Židé v jeho říši, tedy i ti, kteří jsou v Asýrii a Egyptě, byli osvobozeni. (Ezra 1:1–4) Je to, jako by se ozval „velký roh“, který dává zaznít chorálu svobody pro Boží lid.

 [Obrázky na straně 275]

‚Hostina s jídly dobře omaštěnými olejem‘

[Obrázek na straně 277]

Babylón je pošlapáván nohama těch, kdo byli jeho vězni

 [Obrázek na straně 278]

„Vstup do svých nejvnitřnějších místností“