Hebrejské sloveso ca·dheqʹ (příbuzné s ceʹdheq, které znamená „spravedlnost“) je někdy překládáno ‚prohlásit za spravedlivého‘. (2Mo 23:7; 5Mo 25:1) Tento biblický výraz je také překládán jako „ospravedlnit“ a jmenné tvary jako „ospravedlnění“. Původní slova (di·kai·oʹo [sloveso], di·kaiʹo·ma a di·kaiʹo·sis [podstatná jména]) v Křesťanských řeckých písmech, kde je tato otázka zevrubně vysvětlena, v zásadě nesou myšlenku osvobození či očištění od jakékoli viny, pokládání za nevinného, a tudíž zproštění viny neboli prohlášení za spravedlivého a zacházení jako se spravedlivým. (Viz Greek-English Lexicon of the New Testament od W. Bauera, revidoval F. W. Gingrich a F. Danker, 1979, s. 197, 198; také A Greek-English Lexicon od H. Liddella a R. Scotta, revidoval H. Jones, Oxford, 1968, s. 429.)

Apoštol Pavel proto o Bohu říká, že se „prokázal jako spravedlivý [tvar slova di·kai·oʹo]“ ve svých slovech a zvítězil, když byl souzen pomlouvači. (Ří 3:4) Ježíš řekl, že „moudrost se prokazuje jako spravedlivá svými skutky“ a že při skládání účtů v Soudném dnu budou lidé na základě svých slov ‚prohlášeni za spravedlivé [tvar slova di·kai·oʹo]‘ nebo odsouzeni. (Mt 11:19; 12:36, 37) Ježíš řekl, že pokorný výběrčí daní, který se v chrámu kajícně modlil, „odešel domů prokazatelně spravedlivější“ než vychloubačný farizeus, který se tam modlil také. (Lk 18:9–14; 16:15) Apoštol Pavel prohlašuje, že člověk, který zemřel, je „zproštěn [tvar slova di·kai·oʹo] svého hříchu“, protože zaplatil trestem smrti. (Ří 6:7, 23)

Tato řecká slova se kromě toho používají i ve zvláštním smyslu. Vztahují se k Božímu úkonu, jímž je někdo počítán za nevinného (Sk 13:38, 39; Ří 8:33), a také, jak uvidíme dále,  k Božímu úkonu, jímž je člověk prohlášen za dokonale ryzího a hodného práva žít.

V předkřesťanské době. Adam byl původně dokonalý, spravedlivý člověk, lidský ‚syn Boží‘. (Lk 3:38) Byl spravedlivý díky tomu, že byl stvořen Bohem, a jeho Stvořitel o něm prohlásil, že je ‚velmi dobrý‘. (1Mo 1:31) Neuchoval si však svou ryzost a ztratil spravedlnost svou i svých budoucích potomků. (1Mo 3:17–19; Ří 5:12)

Mezi jeho potomky však byli také muži víry, kteří ‚chodili s pravým Bohem‘. (1Mo 5:22; 6:9; 7:1; Job 1:1, 8; 2:3) O Abrahamovi je řečeno, že projevoval víru v Boha a byl „prohlášen za spravedlivého“; je také napsáno, že Raab z Jericha dokázala svou víru skutky, takže byla „prohlášena za spravedlivou“, a když bylo město Jericho zničeno, její život byl ušetřen. (Jk 2:21–23, 25) Stojí za zmínku, že v Jakubově epištole (jak bylo uvedeno) a také v dopise Římanům (4:3–5, 9–11), kde Pavel cituje 1. Mojžíšovu 15:6, je řečeno, že Abrahamovi „byla jeho víra počítána za spravedlnost“. K pochopení tohoto výrazu nám pomůže, vezmeme-li v úvahu význam řeckého slovesa lo·giʹzo·mai, „počítat“, jež zde bylo použito.

Co znamená být „počítán“ za spravedlivého. Řecké sloveso lo·giʹzo·mai se ve starověku pravidelně používalo na číselné výpočty či počítání, jako je účetnictví, a to jak ve vztahu k něčemu, co bylo v účtu připsáno na dluh, tak také na něco, co bylo připsáno jako zůstatek. Bible toto slovo užívá ve významu „vyčíslit, připsat, počítat nebo vzít v úvahu“. Proto 1. Korinťanům 13:5 říká, že láska „nevypočítává [tvar slova lo·giʹzo·mai] urážky“ (srovnej 2Ti 4:16); a žalmista David říká: „Šťastný je muž, jehož hřích Jehova rozhodně nebude brát v úvahu.“ (Ří 4:8) Pavel ukázal těm, kdo se dívali na věci podle povrchní hodnoty, že má-li člověk věci správně posoudit, musí se dívat jakoby na obě strany účtu. (2Ko 10:2, 7, 10–12) Pavlovi současně šlo o to, aby „[mu] nikdo nepřipisoval [tvar slova lo·giʹzo·mai]“ víc, než bylo vzhledem k jeho službě správné. (2Ko 12:6, 7)

Slovo lo·giʹzo·mai může také znamenat „vážit si, oceňovat, znamenat, počítat (ke skupině, třídě nebo druhu)“. (1Ko 4:1) Ježíš tudíž řekl, že bude „počítán [tvar slova lo·giʹzo·mai] k nezákonným“ neboli bude počítán mezi ně či klasifikován jako jeden z nich. (Lk 22:37) V dopise Římanům apoštol říká, že v případě, kdy neobřezaný člověk dodržuje Zákon, bude jeho „neobřízka počítána za obřízku“, bude se tedy na něj pohlížet jako na obřezaného. (Ří 2:26) V podobném smyslu jsou křesťané vybízeni, aby se ‚považovali skutečně za mrtvé vzhledem k hříchu, ale za živé vzhledem k Bohu skrze Krista Ježíše‘. (Ří 6:11) A pomazaní křesťané z pohanů sice nebyli tělesnými potomky Abrahama, ale byli ‚počítáni za semeno‘ Abrahama. (Ří 9:8)

Jak mohl být Abraham prohlášen za spravedlivého před smrtí Ježíše Krista?

Víra spolu se skutky byla tím, co ‚bylo Abrahamovi počítáno [vyčísleno, připsáno či přičteno] za spravedlnost‘. (Ří 4:20–22) To samozřejmě neznamená, že Abraham a další věrní lidé v předkřesťanské době byli dokonalí a bezhříšní; nicméně tím, že projevovali víru v Boží sliby týkající se „semene“, a tím, že se snažili jednat podle Božích příkazů, nebyli zařazeni mezi nespravedlivé, kteří nemají před Bohem vůbec žádné postavení, jako zbytek světa lidí. (1Mo 3:15; Ža 119:2, 3) Tyto věrné lidi Jehova laskavě počítal za nevinné ve srovnání se světem lidstva odcizeného Bohu. (Ža 32:1, 2; Ef 2:12) Tito lidé měli víru, a proto s nimi, ačkoli byli nedokonalí, mohl Bůh jednat a mohl jim žehnat a přitom být věrný svým dokonalým měřítkům spravedlnosti. (Ža 36:10) Nicméně tito lidé uznávali, že potřebují být vykoupeni z hříchu, a čekali, až k tomu přijde Boží patřičný čas. (Ža 49:7–9; Heb 9:26)

„Jeden skutek ospravedlnění“ Krista Ježíše. Písmo ukazuje, že Ježíš Kristus byl skutečně dokonalým člověkem, když byl na zemi. (1Pe 1:18, 19) Dokonalým navíc zůstal, a to tím, že svou ryzost zachoval a upevnil ve zkouškách. Bylo to v souladu s Božím záměrem, aby byl Hlavní zprostředkovatel záchrany učiněn „dokonalým skrze utrpení“. (Heb 2:10) Ježíš byl tedy zdokonalen v poslušnosti a v zachovávání ryzosti, a tím byl zdokonalen pro své postavení Božího Velekněze záchrany, jak ukazuje Pavel v Hebrejcům 5:7–10. Ježíš dokončil svůj pozemský běh bez kazu v jakémkoli významu tohoto slova, a Bůh ho proto uznal za ospravedlněného. Byl tedy jediným člověkem, který ve zkouškách zůstal pevný a absolutně spravedlivý před Bohem na základě vlastní zásluhy. Tímto ‚jedním skutkem ospravedlnění [tvar slova di·kaiʹo·ma]‘ — totiž  tím, že Ježíš se prokázal jako naprosto spravedlivý během celého svého bezchybného života včetně toho, že svůj život obětoval — položil základ pro to, aby lidé, kteří mají víru v Krista, byli prohlášeni za spravedlivé. (Ří 5:17–19; 3:25, 26; 4:25)

V křesťanském sboru. S příchodem Božího Syna jako slíbeného Výplatce začal existovat nový faktor, na základě kterého mohl Bůh jednat se svými lidskými služebníky. Následovníci Ježíše Krista, kteří byli nazýváni jeho duchovními bratry a měli vyhlídku, že se s ním stanou spoludědici v nebeském Království (Ří 8:17), patřili k prvním, které Bůh prohlásil za spravedlivé na základě jejich víry v Ježíše Krista. (Ří 3:24, 28) Je to soudcovské rozhodnutí Jehovy Boha; a proto před ním jako před Svrchovaným Soudcem nikdo nemůže ‚vznést obžalobu‘ proti jeho vyvoleným. (Ří 8:33, 34) Proč se Bůh rozhodl podniknout vzhledem k nim tento krok?

Především proto, že Jehova je dokonalý a svatý (Iz 6:3); v souladu s jeho svatostí tudíž ti, které přijímá za syny, musí být dokonalí. (5Mo 32:4, 5) Ježíš Kristus, Boží hlavní Syn, se prokázal jako „věrně oddaný, bezelstný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků“. (Heb 7:26) Jeho následovníci však pocházejí ze synů Adama, který zhřešil, a který tudíž zplodil nedokonalé, hříšné potomstvo. (Ří 5:12; 1Ko 15:22) Jan 1:12, 13 proto ukazuje, že Ježíšovi následovníci nebyli původně Božími syny. Ze své nezasloužené laskavosti Jehova Bůh zařídil proces „adopce“, skrze niž přijímá lidi, jimž projevil přízeň, do duchovního vztahu jako část své rodiny synů. (Ří 8:15, 16; 1Ja 3:1) Bůh je prohlásil za spravedlivé zásluhou Kristovy výkupní oběti, ve kterou projevovali víru, a všechny je zprostil viny za hřích. Tím položil základ, aby mohli vstoupit do synovského vztahu neboli být adoptováni. (Ří 5:1, 2, 8–11; srovnej Jana 1:12.) Jsou proto „počítáni“ za spravedlivé lidi neboli je jim to připsáno, všechny jejich hříchy jsou jim odpuštěny a nejsou jim přičítány za vinu. (Ří 4:6–8; 8:1, 2; Heb 10:12, 14)

Prohlášení za spravedlivé jde tudíž u těchto křesťanů mnohem dále než v případě Abrahama (a dalších předkřesťanských služebníků Jehovy), o němž jsme se již zmínili. O tom, jaký byl dosah Abrahamova ospravedlnění, učedník Jakub napsal: „Splnil se text písma, který říká: ‚Abraham uvěřil Jehovovi a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘, a byl nazván ‚Jehovovým přítelem‘.“ (Jk 2:20–23) Abraham byl tedy skrze svou víru prohlášen za spravedlivého jako Boží přítel, ne jako Boží syn, který je „narozený znovu“ s vyhlídkou na nebeský život. (Jan 3:3) Písmo jasně ukazuje, že před Kristovým příchodem nebyla pro lidi otevřena možnost takového synovství ani nebeská naděje. (Jan 1:12, 17, 18; 2Ti 1:10; 1Pe 1:3; 1Ja 3:1)

Lze tedy vidět, že tito křesťané sice mají před Jehovou statut spravedlivých lidí, ale nemají skutečnou neboli doslovnou dokonalost v těle. (1Ja 1:8; 2:1) Vzhledem k tomu, že tito následovníci mají vyhlídku na nebeský život, není taková doslovná dokonalost v těle nyní vlastně nutná. (1Ko 15:42–44, 50; Heb 3:1; 1Pe 1:3, 4) Tím, že jsou prohlášeni za spravedlivé, když je jim spravedlnost „počítána“ neboli připsána, však je vyhověno Božím požadavkům na spravedlnost a Bůh uvádí adoptované syny do „nové smlouvy“, která se krví Ježíše Krista stala platnou. (Lk 22:20; Mt 26:28) Tito adoptovaní duchovní synové v nové smlouvě, která je uzavřena s duchovním Izraelem, jsou ‚pokřtěni v Kristovu smrt‘ a nakonec jako Ježíš umírají. (Ří 6:3–5; Fil 3:10, 11)

Jehova těmto křesťanům odpouští jejich hříchy plynoucí z tělesné slabosti a nedokonalosti, ale jak ukazuje Pavlův dopis Římanům (7:21–25), existuje v nich přesto určitý rozpor. Je to rozpor mezi zákonem jejich obnovené mysli (Ří 12:2; Ef 4:23) neboli ‚Božím zákonem‘ a ‚zákonem hříchu‘, který je v jejich údech. Je to proto, že ačkoli jsou počítáni za spravedlivé a jejich hříchy jim jsou odpuštěny, jejich hmotné tělo není zdokonaleno. Tento rozpor přispívá ke zkoušce jejich ryzosti. Za pomoci Božího ducha a za podpory jejich milosrdného Velekněze Krista Ježíše však v tomto rozporu mohou zvítězit. (Ří 7:25; Heb 2:17, 18) Aby zvítězili, musí stále projevovat víru ve výkupní oběť Krista a následovat ho, čímž zůstávají spravedliví v Božích očích. (Srovnej Zj 22:11.) Tím si pro sebe ‚zajistí své povolání a vyvolení‘. (2Pe 1:10; Ří 5:1, 9; 8:23–34; Tit 3:6, 7) Jestliže naopak začnou páchat hřích, a odpadnou tak od víry, ztratí před Bohem své příznivé postavení jako spravedliví lidé, protože „pro sebe znovu přibíjejí na kůl Božího Syna a vystavují ho veřejné hanbě“. (Heb 6:4–8) Takové lidi postihne zničení. (Heb 10:26–31, 38, 39) Ježíš proto mluvil o hříchu,  který nebude odpuštěn, a apoštol Jan rozlišuje mezi hříchem, který „nepůsobí smrt“, a hříchem, který „působí smrt“. (Mt 12:31, 32; 1Ja 5:16, 17)

Ježíš Kristus si zachoval věrnost až do smrti a potom byl „oživen v duchu“ a dostal nesmrtelnost a neporušenost. (1Pe 3:18; 1Ko 15:42, 45; 1Ti 6:16) Byl tudíž „prohlášen za spravedlivého v duchu“ (1Ti 3:16; Ří 1:2–4) a v nebesích se posadil po Boží pravici. (Heb 8:1; Fil 2:9–11) Věrní následovníci Kristových šlépějí očekávají stejné vzkříšení (Ří 6:5) a těší se, že přijmou ‚božskou přirozenost‘. (2Pe 1:4)

Další spravedliví. V jednom z Ježíšových podobenství, které se týkalo doby jeho příchodu v královské slávě, jsou lidé podobní ovcím označeni jako „spravedliví“. (Mt 25:31–46) Pozoruhodné však je, že o ‚spravedlivých‘ se v tomto podobenství mluví samostatně a odděleně od těch, které Kristus nazývá ‚svými bratry‘. (Mt 25:34, 37, 40, 46; srovnej Heb 2:10, 11.) Lidé podobní ovcím podporují Kristovy duchovní „bratry“ a tím prokazují víru v samotného Krista; proto jim Bůh žehná a jsou nazýváni „spravedliví“. Podobně jako Abraham, i oni jsou počítáni neboli prohlášeni za spravedlivé jako Boží přátelé. (Jk 2:23) Toto spravedlivé postavení pro ně bude znamenat, že přežijí, až „kozlové“ odejdou do „věčného odříznutí“. (Mt 25:46)

Obdobné situace si můžeme povšimnout ve vidění zaznamenaném ve Zjevení 7:3–17. „Velký zástup“ neomezeného počtu lidí je zde uveden odděleně od 144 000 ‚zapečetěných‘. (Srovnej Ef 1:13, 14; 2Ko 5:1.) Skutečnost, že „velký zástup“ má spravedlivé postavení před Bohem, je patrná z toho, že jsou popsáni jako ti, kdo „vyprali svá roucha a vybílili je v Beránkově krvi“. (Zj 7:14)

Lidé z ‚velkého zástupu‘, kteří přežijí „velké soužení“, ještě nejsou prohlášeni za spravedlivé k životu — totiž hodni věčného života na zemi. Potřebují stále pít z ‚pramenů vod života‘, k nimž je vede Beránek, Kristus Ježíš. Budou to muset dělat během Kristovy Tisícileté vlády. (Zj 7:17; 22:1, 2) Pokud se na konci tohoto tisíciletého období prokáží v závěrečné zkoušce věrní Jehovovi, budou jejich jména natrvalo ponechána v Boží knize života a Jehova tím prohlásí neboli uzná, že konečně jsou spravedliví v úplném smyslu slova. (Zj 20:7, 8; viz heslo ŽIVOT, Stromy života.)

Bůh se prokazuje jako spravedlivý ve všech svých skutcích. Můžeme vidět, že Bůh ve svém jednání s nedokonalými lidmi nikdy neporušuje svá vlastní měřítka spravedlnosti a práva. Neprohlašuje hříšné lidi za spravedlivé na základě jejich vlastní zásluhy, čímž by přehlížel nebo omlouval hřích. (Ža 143:1, 2) Jak říká apoštol Pavel: „Všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, a je to jako velkorysý dar, že jsou z jeho nezasloužené laskavosti prohlašováni za spravedlivé prostřednictvím propuštění výkupným, jež zaplatil Kristus Ježíš. Bůh ho vystavil jako obětní dar ke smíření prostřednictvím víry v jeho krev. To proto, aby dal najevo svou vlastní spravedlnost, protože odpouštěl hříchy, které se staly v minulosti, zatímco Bůh projevoval snášenlivost; aby tak dal najevo v tomto nynějším období svou vlastní spravedlnost, aby byl spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše.“ (Ří 3:23–26) Skrze nezaslouženou laskavost tedy Bůh vytvořil na základě Ježíšovy oběti takové právní uspořádání, díky němuž může být zcela v právu a zůstat spravedlivý, když odpouští hříchy těm, kdo projevují víru.

Pokusy prokázat se spravedlivým. Jen Bůh může člověka prohlásit za spravedlivého, a proto pokusy prokázat se spravedlivým na základě své vlastní zásluhy nebo tím, že je člověku spravedlnost přisouzena jinými lidmi, nemají žádnou cenu. Job sice Bohu nepřisoudil nic nesprávného, byl ale pokárán za to, že „prohlašoval za spravedlivou svou vlastní duši spíše než Boha“. (Job 32:1, 2) Ježíš nepřímo pokáral muže zběhlého v Zákoně, který se ho dotazoval, jak získat věčný život, protože se chtěl sám prokázat jako spravedlivý. (Lk 10:25–37) Ježíš odsuzoval farizey za to, že usilovali prohlásit se za spravedlivé před lidmi. (Lk 16:15) Zejména apoštol Pavel ukazoval, že kvůli nedokonalému, hříšnému stavu celého lidstva nemůže být nikdo prohlášen za spravedlivého tím, že se bude snažit zřídit svou vlastní spravedlnost na základě skutků mojžíšského Zákona. (Ří 3:19–24; Ga 3:10–12) Naopak, Pavel zdůrazňoval, že pro takové prohlášení za spravedlivé je pravým základem víra v Krista Ježíše. (Ří 10:3, 4) Pavlovo prohlášení doplňuje inspirovaný dopis Jakubův, který ukazuje, že taková víra musí být oživena ne skutky Zákona, ale skutky víry, jako to bylo v případě Abrahama a Raab. (Jk 2:24, 26)

 Někteří muži se nepravdivě prohlašovali za apoštoly a neoprávněně napadli Pavlovo apoštolství i jeho křesťanské skutky a tím se snažili dostat do čela korintského sboru. (2Ko 11:12, 13) Pavel, který o sobě věděl, že je věrným správcem pro Krista, prohlásil, že ho nezajímá mínění těchto lidí, kteří zcela neoprávněně zasedli jako „lidský soudní dvůr“, aby ho soudili. Pavel dokonce nespoléhal ani na svůj vlastní úsudek, ale vzhlížel k Jehovovi jako k Tomu, kdo ho zkoumá. (1Ko 4:1–4) Z toho vyplývá zásada, že v otázce, zda někdo je, či není spravedlivý, se člověk nemá spoléhat na mínění lidí, pokud názor těchto lidí není založen na Božím slově. Člověk musí hledat v Božím slově a nechat se jím zkoumat. (Heb 4:12) Jestliže je však někdo pokárán křesťanským bratrem a zvláště pak sborovým starším a je zřejmé, že toto pokárání je založeno na Božím slově, není správné, aby to přehlížel a snažil se prokázat spravedlivým. (Př 12:1; Heb 12:11; 13:17) A toho, kdo je v odpovědném postavení a soudí určitou záležitost nebo rozepři, a kdo přitom ‚prohlašuje ničemného za spravedlivého s ohledem na úplatek‘, Bůh odsuzuje. (Iz 5:23; Jk 2:8, 9)