Brzy jsem se začal věnovat gymnastice a kulturistice. Časem jsem si otevřel v San Leandru v Kalifornii fitcentrum, kam chodili kulturisté včetně jednoho, který získal titul Mr. America. Měl jsem sice vypracované tělo, ale stále jsem cítil vnitřní prázdnotu.

Jeden kamarád z fitcentra věděl o mé touze porozumět Bibli a navrhl mi, že mi domluví setkání se svým známým. Nazítří dopoledne za mnou domů přišel jeden svědek Jehovův. Čtyři hodiny odpovídal na mé otázky přímo z Bible. Poprosil jsem ho, aby se vrátil ještě večer, a mluvili jsme o Bibli až do půlnoci. Tím, co jsem se dozvěděl, jsem byl nadšený a požádal jsem ho, zda bych s ním mohl jít příští den do kazatelské služby, abych viděl, jak provádí evangelizaci. Žasl jsem nad tím, jak umí v Bibli ukazovat lidem odpovědi na jejich otázky. Rozhodl jsem se, že to chci dělat také.

Skončil jsem s podnikáním a začal trávit dny v kazatelské službě s tímto průkopníkem, jak svědkové Jehovovi nazývají ty, kdo se kázání věnují ve velké míře. V květnu 1948 jsem byl pokřtěný na sjezdu v Cow Palace aréně v San Francisku. Ještě v tom roce jsem se stal také průkopníkem.

Mezitím jsem svědky poprosil, aby navštívili moji maminku. To, co říkali, ji zaujalo a brzy se stala svědkem Jehovovým i ona. Přes odpor rodiny zůstala věrná Bohu až do své smrti o mnoho let později. Nikdo jiný z naší rodiny se svědkem nestal.

V roce 1950 jsem se přestěhoval do Grand Junction v Coloradu a tam jsem poznal Billie. Narodila se v roce 1928, takže vyrůstala v době velké hospodářské krize. Její maminka Minnie jí každý večer při mihotavém světle petrolejové lampy četla Bibli. Ve čtyřech letech už Billie uměla číst a znala zpaměti mnoho biblických příběhů. Koncem 40. let se její maminka při studiu Bible se svědky Jehovovými dozvěděla, že slovo, které se často překládá jako „peklo“, neoznačuje žádné místo mučení, ale společný hrob lidstva. (Kazatel 9:5, 10) Minnie i její manžel se stali svědky.

Když se Billie v roce 1949 vrátila z vysokoškolských studií v Bostonu, začala vážně studovat Bibli. Změnila své plány, a místo aby se stala učitelkou, rozhodla se věnovat svůj život Bohu. Byla pokřtěná v roce 1950 na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových, který se konal na Yankee Stadium v New Yorku. Zanedlouho poté jsme se seznámili,  vzali a rozhodli se, že se budeme plně věnovat kazatelské službě.

Začali jsme ve městě Eugene v Oregonu a v té době jsme poznali mnoho křesťanů, kteří se stali našimi celoživotními přáteli. V roce 1953 jsme se přestěhovali do Grants Pass ve stejném státě, abychom pomohli místnímu malému sboru. Ještě v tom roce jsme byli pozváni do 23. třídy školy Gilead, která svědkům slouží pro školení misionářů. Tehdy se nacházela nedaleko South Lansingu ve státě New York, asi 400 kilometrů severozápadně od města New York.

V prosinci 1954, pět měsíců po absolvování školy Gilead, jsme s Billie nastoupili do dvouvrtulového letadla a zamířili do Brazílie. Po hodině letu se jeden motor porouchal, ale bezpečně jsme přistáli na Bermudách. Další nouzové přistání bylo na Kubě. Nakonec jsme po 36hodinové vyčerpávající cestě dorazili do brazilské odbočky svědků Jehovových v Rio de Janeiru.

Po krátkém pobytu v odbočce jsme s Billie a dalšími dvěma misionářkami odjeli do města Bauru ve státě São Paulo, abychom tam zřídili nový misionářský domov. Bauru tehdy mělo přes 50 000 obyvatel a my jsme tam byli prvními svědky.

Navštěvovali jsme lidi v jejich domovech, ale tamní katolický kněz začal naší činnosti okamžitě bránit. Chodil za námi a varoval lidi, aby nás neposlouchali. Přesto už po několika týdnech jedna velká rodina, se kterou jsme vedli rozhovory, přijala biblickou pravdu a později se její členové dali pokřtít. Brzy s námi začali studovat Bibli i další lidé.

Tato velká rodina měla příbuzného, který byl prezidentem významného společenského klubu. Zařídil jsem, abychom mohli prostory klubu využít k uspořádání malého sjezdu. Když se onen kněz začal domáhat toho, aby byla smlouva zrušena, prezident se sešel se členy klubu a řekl jim: „Jestli to zrušíte, odstoupím.“ Sjezd byl povolen.

V následujícím roce, což byl rok 1956, jsme dostali pozvání na oblastní sjezd v Santosu ve státě São Paulo. Z našeho sboru tam vlakem jelo skoro čtyřicet svědků. Po návratu do Bauru jsem v poště našel dopis s pověřením, abych navštěvoval sbory svědků Jehovových jako cestující dozorce. V tomto druhu služby jsem v Brazílii strávil bezmála dvacet pět let a procestoval jsem při tom většinu této velké země.

Cestování nebylo v té době tak snadné jako dnes. Do různých částí země jsme se dostávali autobusem, vlakem, na voze taženém zvířaty, na kole i pěšky. Jedním z prvních měst, která jsem navštívil, bylo Jaú ve státě São Paulo. I tam proti nám vystoupil katolický kněz.

„Nemůžete kázat mým ovečkám!“ prohlásil.

„To nejsou vaše ovečky,“ odpověděli jsme, „patří Bohu.“

Zorganizovali jsme promítání filmu Společnost nového světa v činnosti, který přibližoval naše celosvětové kazatelské dílo, ale kněz shromáždil dav a chystal se nás napadnout. Okamžitě jsme informovali policii. Když kněz se zástupem svých farníků přišel k sálu, kde se mělo promítat, stála jim v cestě hradba policistů, kteří na ně mířili zbraněmi. Velký počet diváků zhlédl film bez vyrušování a velmi se jim líbil.

Se stejnou atmosférou náboženské nesnášenlivosti a s odporem jsme se setkávali prakticky  všude, kde jsme tehdy sloužili. Například ve městě Brusque nedaleko Blumenau ve státě Santa Catarina jsme poznali dvě průkopnice, které při své službě čelily prudkému odporu. Jejich trpělivost a vytrvalost však přinesly vynikající výsledky. Nyní, o více než padesát let později, je v této oblasti přes šedesát horlivých sborů a v nedalekém městě Itajaí stojí krásný sjezdový sál.

K naší práci také patřila příprava velkých sjezdů. Na tyto chvíle, kdy jsme mohli spolupracovat s mnoha spoluvěřícími, velmi rádi vzpomínáme. V 70. letech jsem měl výsadu sloužit jako dozorce oblastních sjezdů na velkém fotbalovém stadionu v Morumbi. Jednou jsme poslali asi do stovky okolních sborů prosbu, aby z každého sboru přišlo deset lidí na úklid stadionu, který se musel provést noc před sjezdem.

Když ze stadionu ten večer odcházeli fotbalisté, slyšeli jsme jejich posměšné poznámky: „Podívejte se na ty ženské s košťaty a mopy. To s tím chtějí uklidit stadion?“ Ale o půlnoci už byl celý stadion uklizený. Když se to dozvěděl ředitel stadionu, zvolal: „Mým lidem by to trvalo celý týden, ale vy svědkové jste to zvládli za pár hodin!“

V roce 1980 mi zemřel tatínek a krátce nato jsme se vrátili do Spojených států, abychom se starali o maminku, která bydlela ve Fremontu v Kalifornii. Začali jsme si vydělávat tak, že jsme po večerech uklízeli budovy. Pokračovali jsme v průkopnické službě a věnovali se portugalsky mluvícím lidem v této oblasti. Později jsme se přestěhovali do blízkého údolí San Joaquin, kde jsme lidi, kteří mluví portugalsky, vyhledávali na rozlehlém území od Sacramenta po Bakersfield. Nyní je v Kalifornii asi deset portugalských sborů.

Poté co moje maminka v roce 1995 zemřela, jsme se přestěhovali na Floridu a pečovali o manželčina tatínka až do jeho smrti. Její maminka zemřela už v roce 1975. V roce 2000 jsme se odstěhovali do pouštní oblasti ležící na náhorní plošině v jihozápadním Coloradu a intenzivně jsme tu kázali v indiánských rezervacích, kde žijí kmeny Navahů a Utů. K mému zármutku Billie v únoru 2014 zemřela.

Jsem opravdu šťastný, že jsem se před více než šedesáti pěti lety setkal s jedním ze svědků Jehovových a na své mnohé otázky od něj dostal odpovědi přímo z Bible. A jsem velmi rád, že jsem si ověřil, že to, co mi řekl, Bible skutečně učí. Díky tomu jsem prožil uspokojující život ve službě Bohu.