„CO JE pravda?“ Pontský Pilát, římský místodržitel Judeje v prvním století, položil tuto otázku Ježíšovi, se kterým vedl soudní proces. (Jan 18:38) Pilát ale ve skutečnosti pravdu nehledal. Jeho otázka jen ukázala jeho skeptický a cynický postoj. Zjevně mu připadalo, že pravda je cokoli, co je člověku vštěpováno nebo čemu se rozhodne věřit, a není v podstatě žádný způsob, jak ji zjistit. Stejný názor má mnoho lidí dnes.

Dilema, co pokládat za pravdu, řešili v 16. století křesťané v Evropě. Od dětství byli vedeni k tomu, aby uznávali autoritu papeže a věřili církevním naukám, ale pak byli konfrontováni s novými myšlenkami, které přinesla reformace šířící se tehdy Evropou. K čemu se mají přiklonit? Podle čeho se mají rozhodnout, co je pravda?

V tomto období žili – kromě mnoha dalších – tři muži, kteří byli rozhodnuti najít pravdu. * Jak postupovali, aby rozpoznali, co je pravda a co ne? A k čemu dospěli? Podívejme se.

Wolfgang Capito byl mladý muž s hlubokým náboženským přesvědčením. Studoval medicínu, právo a teologii a v roce 1512 se stal farářem a později kaplanem mohučského arcibiskupa.

Capito se zpočátku snažil mírnit zápal reformátorů, kteří hlásali názory, jež byly v rozporu s katolickou doktrínou. Netrvalo však dlouho a i on se začal reformace zastávat. Jak k tomu došlo? Byl přesvědčen, že „nejlepším základem pro posouzení jednotlivých nauk je Bible, protože pouze na tu se dá spolehnout,“ napsal historik James M. Kittelson. Capito tudíž dospěl k názoru, že například uctívání svatých a nauka o transsubstanciaci jsou nebiblické. (Viz rámeček „ Zkoumali Písma, zda je tomu tak“.) V roce 1523 opustil významné postavení u arcibiskupa a usadil se ve Štrasburku, tehdejším středisku reformačního hnutí.

V Capitově domě ve Štrasburku se setkávali kritici tradičních církevních názorů a nepochybně rozebírali mnoho náboženských otázek a biblických nauk. Někteří reformátoři sice dále hlásali nauku o Trojici, ale podle knihy The Radical Reformation je z Capitových spisů patrné, že „se zmínkám o trojičním dogmatu vyhýbal“. Proč? Na Capita silně zapůsobilo to, jak španělský teolog  Michael Servet pomocí biblických textů nauku o Trojici vyvrátil. *

Popírání nauky o Trojici mohlo mít fatální následky. Proto si Capito dával pozor, aby o svých názorech nemluvil veřejně. Z jeho spisů však vyplývá, že v soukromí tuto nauku zpochybňoval, a to dokonce i před svým setkáním se Servetem. Jeden katolický kněz později napsal, že Capito a jeho spolupracovníci „pokračovali na soukromé půdě v diskusích o těch nejhlubších tajemstvích víry [a že] odmítali nejsvětější Trojici“. Když byl o sto let později sepsán seznam význačných pisatelů, kteří s naukou o Trojici nesouhlasili, Capito v něm byl uveden jako první.

Capito věřil, že zdrojem pravdy je Bible. „Nechť je pro teologii vždy rozhodující Bible a zákon Kristův!“ prohlásil. Podle doktora Kittelsona „byl přesvědčen, že scholastičtí teologové selhávají hlavně v tom, že přehlížejí Písmo“.

Upřímnou touhu poznat pravdu z Božího Slova měl i Martin Cellarius (také známý pod jménem Martin Borrhaus), mladý muž, který v roce 1526 pobýval v Capitově domě.

Cellarius, který se narodil v roce 1499, se intenzivně věnoval studiu teologie a filozofie. Pak přijal učitelské místo v německém městě Wittenberg. Vzhledem k tomu, že toto město bylo kolébkou reformace, se Cellarius záhy seznámil s Martinem Lutherem a dalšími, kteří chtěli reformovat učení církve. Jak mohl Cellarius odlišit biblickou pravdu od pouhých lidských názorů?

Podle knihy Teaching the Reformation byl Cellarius přesvědčen, že pravé poznání je výsledkem „pečlivého čtení Písma, častého srovnávání biblických veršů mezi sebou a modliteb spojených s pokáním“. K čemu při svém zkoumání Bible dospěl?

V červenci 1527 uveřejnil své závěry v knize s názvem De operibus Dei (O dílech Božích). Uvedl v ní, že církevní svátosti, jako je eucharistie, při které údajně dochází k transsubstanciaci, jsou čistě symbolické. Profesor Robin Barnes napsal, že Cellarius ve své knize také „předložil výklad biblických proroctví, podle kterých po nadcházejícím období celkové katastrofy a utrpení dojde k všeobecné obnově“. (2. Petra 3:10–13)

Obzvlášť pozoruhodné jsou Cellariovy krátké poznámky týkající se podstaty Ježíše Krista. Nauku o Trojici sice přímo nepopíral, ale rozlišoval mezi „nebeským Otcem“ a „jeho Synem Ježíšem Kristem“ a napsal, že Ježíš je jedním z mnoha bohů a synů všemohoucího Boha. (Jan 10:34, 35)

Robert Wallace v knize Antitrinitarian Biography (1850) uvedl, že v Cellariových spisech nejsou patrné trinitářské názory běžné v 16. století. * Někteří odborníci proto dospěli k závěru, že Cellarius nauku o Trojici zavrhl. Bylo o něm řečeno, že byl jedním z Božích nástrojů „k tomu,  aby se k lidem dostalo poznání o pravém Bohu a Kristu“.

Kolem roku 1527 se do Wittenbergu přistěhoval také teolog Johannes Campanus, který byl pokládán za jednoho z největších učenců své doby. Ocitl se uprostřed reformního dění, nicméně v pohledu na některé nauky se s Martinem Lutherem začali rozcházet.

Campanus měl výhrady k nauce o transsubstanciaci i o konsubstanciaci. * André Séguenny napsal, že podle Campana „hmotná podstata chleba zůstává vždy chlebem, ale jako svátost chléb symbolicky představuje Kristovo tělo“. V roce 1529 proběhla v Marburgu rozprava, na které se právě tyto otázky řešily, ale Campanovi nebylo dovoleno, aby předložil svoje závěry, ke kterým došel studiem Písma. Ostatní reformátoři ve Wittenbergu se mu časem začali vyhýbat.

To, co reformátorům na Campanovi vadilo nejvíc, byly jeho názory na Otce, Syna a svatého ducha. Ve své německy psané knize Restitution, která vyšla v roce 1532, Campanus psal, že Ježíš a jeho Otec jsou dvě odlišné osoby. Vysvětloval, že Otec a Syn jsou „jedno“ pouze v tom smyslu, v jakém jsou manžel a manželka „jedno tělo“ – jsou sjednoceni, a přece jsou to dvě osoby. (Jan 10:30; Matouš 19:5) Campanus uvedl, že v Písmu, v 1. Korinťanům 11:3, je pomocí stejného přirovnání ukázáno, že Otec má autoritu nad Synem. Říká se tam: „Hlavou ženy je . . . muž; hlavou Krista je zase Bůh.“

A co svatý duch? Campanus se opět odvolal na Bibli, když napsal: „Neexistuje žádný biblický verš, který by podporoval myšlenku, že svatý duch je třetí osoba . . . Boží duch je dáván do souvislosti s činností, a to v tom smyslu, že prostřednictvím své duchovní moci a svého působení Bůh připravuje a provádí všechny věci.“ (1. Mojžíšova 1:2)

Luther označil Campana za rouhače a nepřítele Božího Syna. Jiný reformátor požadoval, aby byl popraven. Campanus se však nenechal zastrašit. Podle knihy The Radical Reformation „byl přesvědčen, že za pád církve může právě to, že opustila toto původní apoštolské a biblické pojetí podstaty Boha a člověka“.

Campanus nikdy neměl v úmyslu založit nějakou náboženskou skupinu. Vyjádřil se, že „mezi sektami a všemi těmi kacíři“ hledal pravdu marně. Doufal proto, že katolická církev se prostřednictvím obnovy vrátí k pravému křesťanskému učení. Katoličtí představitelé ho však nakonec uvrhli do vězení, možná na více než dvacet let. Historici se domnívají, že zemřel kolem roku 1575.

Díky pečlivému studiu Bible dokázali Capito, Cellarius, Campanus a další odlišit pravdu od omylu. I když závěry, ke kterým při svém hledání pravdy dospěli, nebyly s Biblí vždy v plném souladu, lze říct, že ji tito muži pokorně zkoumali a pravd, které odhalili, si velmi vážili.

Apoštol Pavel své spoluvěřící vybízel: „Přesvědčte se o všem; pevně se držte toho, co je znamenité.“ (1. Tesaloničanům 5:21) Svědkové Jehovovi by vám rádi pomohli najít pravdu, a proto vydali knihu s přiléhavým názvem Co Bible doopravdy říká?