Počátkem roku 1942, krátce poté co Spojené státy vstoupily do druhé světové války, jsem byl v pátém ročníku a za několik měsíců jsem měl promovat jako stavební inženýr. V domě, kde jsem bydlel, se mnou byli na pokoji další dva studenti. Jeden mi navrhl, abych si popovídal s člověkem, který „chodí za klukama dole“. Tak jsem se setkal s Johnem O. (Johnnym) Brehmerem, který byl svědkem Jehovovým. Žasl jsem na tím, jak dokáže najít v Bibli odpověď snad na každou otázku. Výsledkem bylo, že jsem s Johnnym začal Bibli pravidelně studovat. Zanedlouho jsem s ním už chodil kázat, kdykoli jsem měl volnou chvíli.

Johnnyho otec Otto byl v době, kdy se stal svědkem, ředitelem banky ve městě Walnut v Iowě. Chtěl se však plně věnovat křesťanské službě, a tak se svého postavení vzdal. Za nějakou dobu mě dobrý příklad, který jsem měl v něm i jeho rodině, povzbudil, abych udělal zásadní rozhodnutí.

Jednoho dne mě děkan univerzity upozornil, že se mi zhoršil prospěch a že nemůžu školu dokončit jen na základě dřívějších výsledků. Vroucně jsem se modlil k Jehovovi a prosil ho, aby mi pomohl se rozhodnout, čemu se po promoci věnovat. Krátce nato jsem byl zavolán k profesorovi, který nám přednášel stavební inženýrství. Řekl mi, že byl dotázán, zda by mohl doporučit nějakého inženýra, a dovolil si na telegram rovnou odpovědět a říct, že tuto práci přijmu. Profesorovi jsem poděkoval, ale vysvětlil jsem mu, že jsem si za svou životní dráhu zvolil službu Jehovovi. Dne 17. června 1942 jsem se dal pokřtít a téměř okamžitě jsem byl jmenován průkopníkem, jak svědkové Jehovovi nazývají ty, kdo hodně času věnují kázání.

Ještě v roce 1942 jsem dostal povolávací rozkaz a ocitl se před odvodní komisí. Tam jsem vysvětlil, že mi svědomí nedovoluje podílet se na válce. Předložil jsem přísežná prohlášení od svých vysokoškolských profesorů, v nichž se pochvalně vyjádřili o mém charakteru a mimořádných odborných schopnostech ve stavebnictví. Avšak navzdory těmto pozitivním svědectvím jsem byl odsouzen k pokutě 10 000 dolarů a k pěti letům vězení, která jsem měl strávit ve federální věznici v Leavenworthu ve státě Kansas.

Byl jsem jedním z více než 230 mladých svědků Jehovových, kteří byli odsouzeni k práci na farmě, jež patřila k leavenworthské věznici. Někteří z dozorců,  pod jejichž dohledem jsme pracovali, věděli, že jako křesťané nechceme ve válce podporovat žádnou stranu, a s našimi názory sympatizovali.

Několik dozorců nám vycházelo vstříc, abychom mohli pořádat pravidelná biblická shromáždění. Také nám pomáhali, aby se k nám do vězení dostávaly biblické publikace. Ředitel věznice si dokonce předplatil časopis Útěcha (který se nyní jmenuje Probuďte se!).

Poté co jsem si ze svého pětiletého trestu odpykal tři roky, jsem byl 16. února 1946, několik měsíců po skončení války, propuštěn. Okamžitě jsem znovu začal sloužit jako průkopník. Byl jsem požádán, abych se vrátil do města Leavenworth. Ta představa mě děsila, protože tam panovaly vůči svědkům Jehovovým silné předsudky. Sehnat práci, abych se o sebe mohl postarat, bylo těžké a s bydlením to bylo ještě těžší.

Pamatuji si, že když jsem jednou chodil dům od domu a mluvil s lidmi o Bibli, narazil jsem na dozorce, který mě znal z věznice. Začal křičet: „Vypadni z mýho pozemku!“ Když jsem v jeho ruce zahlédl baseballovou pálku, hrklo ve mně a rychle jsem odešel. U jiného domu mi jedna žena řekla, abych chvilku počkal, a zavřela dveře. Zatímco jsem tam stál, nečekaně otevřela okno v prvním patře a vychrstla na mě kbelík špinavé vody z nádobí. Moje služba ale měla i světlé stránky. Později jsem se dozvěděl, že někteří z těch, kdo si ode mne vzali publikace, se stali svědky Jehovovými.

V roce 1943 byla v severní části státu New York založena nová škola pro misionáře. Byl jsem pozván do její desáté třídy a studium jsme slavnostně zakončili 8. února 1948. Tato škola je dnes známá jako biblická škola Strážné věže Gilead. Po jejím absolvování jsem byl pověřen službou ve Zlatonosném pobřeží, dnešní Ghaně.

Když jsem přijel do Zlatonosného pobřeží, mým úkolem bylo kázat vládním úředníkům a Evropanům. O víkendech jsem spolupracoval s některým sborem svědků Jehovových a pomáhal jeho členům se službou dům od domu. Také jsem navštěvoval místa, kde žili osamocení svědkové, a učil je, jak kázat. Kromě toho jsem cestoval po sousedním Pobřeží slonoviny a spolupracoval s tamními sbory.

Při službě v těchto zemích jsem se naučil žít jako domorodí Afričané – spal jsem v hliněných chatrčích, jedl jsem jen rukama a na záchod chodil ven, jako to dělali Izraelité v pustině. (5. Mojžíšova 23:12–14) Díky tomu, že jsme se s ostatními  misionáři takto přizpůsobili, jsme získali dobrou pověst. Manželky některých místních úředníků s námi začaly studovat Bibli. Když nám potom odpůrci dělali problémy a dosáhli toho, že měla být zrušena platnost našich víz, tyto ženy vyvinuly na své manžely nátlak a rozhodnutí o vízech se podařilo zvrátit.

Stejně jako mnoho dalších misionářů v Africe jsem časem onemocněl malárií. Trápily mě záchvaty zimnice a měl jsem horečky, které způsobovaly, že jsem blouznil. Někdy jsem si dokonce musel držet dolní čelist, aby mi necvakaly zuby. Navzdory tomu mi kazatelská služba stále přinášela radost a uspokojení.

Během prvních čtyř let, která jsem strávil v Africe, jsem si dopisoval s Evou Hallquistovou, s níž jsem se seznámil ještě před odjezdem ze Spojených států. Dozvěděl jsem se, že má 19. července 1953 slavnostně ukončit 21. třídu školy Gilead, a to na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových konaném na Yankee Stadium v New Yorku. Domluvil jsem se s kapitánem jedné lodi, že mě do Spojených států vezme a že si cestu odpracuji na palubě.

Po 22 dnech na moři, někdy rozbouřeném, jsem vystoupil na souš a vydal se za Evou do Brooklynu, do ústředí svědků Jehovových. Tam, na jedné střeše s impozantním výhledem na newyorský přístav a panoráma města, jsem ji požádal o ruku. O něco později za mnou Eva přijela do Zlatonosného pobřeží a začali jsme zde sloužit společně.

V době, kdy už jsme v Africe sloužili několik let, jsem dostal dopis od maminky, ve kterém psala, že otec umírá na rakovinu. Když jsme dostali dovolení na čas opustit své působiště, vrátili jsme se do Spojených států. Tatínkovi se zdraví rychle zhoršovalo a zanedlouho zemřel.

Později, když už jsme byli skoro čtyři roky zpátky v Ghaně, jsme dostali zprávu, že je na tom se zdravím velmi špatně maminka. Někteří přátelé nám doporučili, abychom se s Evou vrátili domů a pečovali o ni. Bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsme kdy museli udělat. Po 15 letech misionářské služby, z nichž 11 jsme strávili spolu, jsem se s Evou vrátil do Spojených států.

Řadu let jsme se v péči o maminku střídali a pomáhali jí účastnit se křesťanských shromáždění, kdykoli toho byla schopná. Nakonec 17. ledna 1976 ve věku 86 let zemřela. O devět let později však přišla ještě větší rána. Evě zjistili rakovinu. Bojovali jsme s nemocí všemi možnými prostředky, ale bitvu nakonec prohrála a 4. června 1985 ve svých 70 letech zemřela.

V roce 1988 jsem dostal pozvání na zasvěcení nově rozšířeného areálu odbočky v Ghaně. To byl nezapomenutelný zážitek! Když jsem do Ghany přijel po absolvování školy Gilead asi o 40 let dříve, bylo tam jen několik set svědků Jehovových. V roce 1988 jich bylo už přes 34 000 a nyní je jich téměř 114 000.

Dva roky po návštěvě Ghany jsem se 6. srpna 1990 oženil s Evinou blízkou přítelkyní Betty Millerovou. Společně dál považujeme službu Jehovovi za svou životní dráhu. Velmi se těšíme na den, kdy uvidíme naše prarodiče, rodiče a Evu při vzkříšení na zemi přeměněné v ráj. (Skutky 24:15)

Když přemýšlím o tom, že přes 70 let mám úžasnou výsadu sloužit Jehovovi, mám v očích slzy dojetí. Často mu děkuji za to, jak mě vedl, aby mou životní dráhou mohla být křesťanská služba. Ačkoli je mi dnes už hodně přes 90 let, Jehova, největší architekt vesmíru, mi stále dává sílu a odvahu k tomu, abych ve své životní dráze pokračoval a dál mu sloužil.