Když jsem byl ještě malinký, rodiče se rozvedli a maminka musela mě a mé starší sourozence — dva bratry a sestru — vychovávat sama. V té době neslyšící děti ve Francii nebyly vyučovány tak, jako je tomu dnes, a metody, které se používaly, jim někdy působily velké utrpení. I přesto jsem už od dětství dostával pomoc, kterou mnozí neslyšící nedostávají. Rád vám o tom budu vyprávět.

Po nějakou dobu byli odborníci přesvědčeni, že neslyšící děti mají při vyučování mluvit a odezírat. Ve Francii, kde jsem vyrůstal, bylo používání znakového jazyka na školách zcela zakázané. Některé neslyšící děti měly při hodinách dokonce svázané ruce za zády.

První roky svého života jsem několik hodin týdně trávil s logopedkou. Držela mě za čelist nebo hlavu a nutila mě znovu a znovu vydávat zvuky, které jsem neslyšel. Nedokázal jsem se dorozumět s ostatními dětmi. Tyto roky byly pro mě nesmírným utrpením.

Když mi bylo šest, poslali mě na internátní školu pro neslyšící. Tam jsem poprvé přišel do kontaktu s dětmi, které na tom byly stejně jako já. I tady byl znakový jazyk zakázán. Když jsme na sebe ve třídě gestikulovali, riskovali jsme, že dostaneme přes prsty nebo nás budou tahat za vlasy. I tak jsme tajně znakovali a používali u toho znaky, které jsme si sami vymysleli. Konečně jsem mohl s ostatními dětmi nějak komunikovat. Tak začaly čtyři šťastné roky mého života.

Když mi ale bylo deset, poslali mě na základní školu se slyšícími dětmi. Byl jsem zdrcený. Myslel jsem si, že všechny ostatní neslyšící děti zemřely a já jsem jediný na celém světě, kdo zbyl. Lékaři se obávali, abych nezapomněl, co jsem se učil na logopedii, a tak poradili naší rodině, aby se neučila znakový jazyk a aby mě nepouštěli k ostatním neslyšícím dětem. Dodnes si vzpomínám na návštěvu u jednoho specialisty, který měl na stole učebnici znakového jazyka. Když jsem viděl obrázky na obálce, ukázal jsem na knížku a řekl: „To chci.“ On knihu ihned schoval. *

Maminka se nás snažila vychovávat podle křesťanských zásad. Brala nás na shromáždění do sboru svědků Jehovových v oblasti Mérignac u Bordeaux. Jako dítě jsem tam skoro ničemu nerozuměl, ale různí členové sboru u mě sedávali a psali pro mě poznámky z toho, o čem se mluvilo. Dojímal mě jejich láskyplný zájem. Maminka se mnou sice doma studovala Bibli, ale já jsem to, co mě učila, nikdy úplně nepochopil. Připadal jsem si trochu jako prorok Daniel, který potom, co mu anděl předal jedno proroctví, prohlásil: „Já jsem slyšel, ale nemohl jsem porozumět.“ (Daniel 12:8) V mém případě to bylo „Já jsem viděl, ale nemohl jsem porozumět“.

I přesto ve mně základní biblické pravdy pomalu zakořenily. Toho, čemu jsem jasně rozuměl, jsem si vážil a snažil se podle toho žít. Také jsem se učil z jednání druhých. Bible nás například vybízí, abychom byli trpěliví. (Jakub 5:7, 8) Nevěděl jsem, co přesně si pod tím představit, ale když jsem pozoroval, jak mí spoluvěřící tuto vlastnost projevují, nakonec jsem to pochopil. Křesťanský sbor mi byl skutečně velkou pomocí.

Jako dospívající jsem jednoho dne zahlédl na ulici mladé neslyšící, jak znakují. Začal jsem se s nimi tajně stýkat a učit se francouzský znakový jazyk. Dál jsem chodil na křesťanská shromáždění, kde se mi věnoval jeden mladý svědek, Stéphane. Velmi se snažil se mnou komunikovat a přirostl mi k srdci. Čekalo mě však hořké zklamání. Stéphane byl uvězněn, protože odmítl jít do armády. Byl jsem na dně. Z toho, že Stéphane byl pryč, jsem byl tak sklíčený, že jsem nakonec na shromáždění chodit přestal.

O jedenáct měsíců později byl Stéphane propuštěn a vrátil se domů. Představte si, jak jsem byl překvapený, když se mnou začal komunikovat ve znakovém jazyce. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Co se stalo? Stéphane se ve vězení naučil francouzský znakový jazyk. Pozoroval jsem jeho pohyby rukou a mimiku a s nadšením přemýšlel o tom, jaké možnosti se tím přede mnou otevírají.

Stéphane se mnou začal studovat Bibli. Od té doby jsem si postupně skládal dohromady střípky biblických pravd, které jsem předtím poznal. Jako dítě jsem se rád díval na krásné obrázky v našich publikacích, porovnával jednotlivé postavy a zkoumal každý detail, abych si tyto příběhy vtiskl do mysli. Věděl jsem o Abrahamovi, jeho „semeni“ a „velkém zástupu“, ale až když mi tyto náměty byly vysvětleny ve znakovém jazyce, začal jsem to doopravdy chápat. (1. Mojžíšova 22:15–18; Zjevení 7:9) Bylo jasné, že jsem našel jazyk svého srdce.

Konečně jsem rozuměl tomu, co se na shromážděních říkalo. Silně to na mě působilo a já se toho chtěl dozvědět čím dál víc. Díky Stéphanovi mé porozumění Bible nadále rostlo a v roce 1992 jsem svůj život zasvětil Bohu Jehovovi a dal se pokřtít. Udělal jsem sice velký pokrok, ale protože jsem jako dítě nemohl s ostatními komunikovat, byl jsem uzavřený a bázlivý.

Malá skupinka neslyšících, do které jsem patřil, se nakonec připojila ke sboru v oblasti Pessac na předměstí Bordeaux. To bylo velmi užitečné a já nadále dělal duchovní pokroky. I když pro  mě stále bylo náročné s druhými komunikovat, mým slyšícím přátelům záleželo na tom, abych rozuměl všemu. Zvláště jedni manželé, Gilles a Elodie, se snažili si se mnou povídat. Často mě po shromáždění zvali na jídlo nebo šálek kávy a stali se z nás skvělí přátelé. Je krásné být mezi lidmi, kteří svým jednáním napodobují Boží lásku.

Právě v tomto sboru jsem potkal okouzlující Vanessu. Líbilo se mi, že projevuje empatii a má smysl pro spravedlnost. To, že jsem neslyšící, nikdy nepovažovala za překážku, ale za něco, co její život může obohatit. Zamiloval jsem se do ní a v roce 2005 jsme se vzali. Schopnost komunikovat stále není moje silná stránka, ale Vanessa mi pomáhá s plachostí bojovat a být otevřenější. Velmi si vážím toho, jak mě podporuje, abych dokázal plnit svoje povinnosti.

V tom samém roce, kdy jsem se oženil, mě francouzská odbočka svědků Jehovových v Louviers pozvala na měsíční školení v překládání. V posledních letech tam udělali mnoho práce, aby vydali několik publikací na DVD ve francouzském znakovém jazyce. Práce však bylo stále víc, a tak překladatelský tým potřeboval posilu.

Jak já, tak Vanessa jsme toto pozvání brali jako velkou výsadu a dar od Jehovy. Zároveň ale musím přiznat, že jsme měli trošku obavy. Co bude s naší skupinkou znakového jazyka? Co uděláme se svým domem? Najde v novém místě Vanessa práci? Jehova se úžasným způsobem postaral o vyřešení každého problému. Viděl jsem, jakou lásku k nám má a jak mu záleží na neslyšících.

Díky tomu, že jsem se zapojil do překládání, lépe chápu, co všechno se dělá pro to, aby neslyšící mohli poznat Boha. Velmi mě také těší, když vidím tolik spolupracovníků, jak se se mnou snaží komunikovat. Dojímá mě jejich snaha naučit se pár znaků a pak je použít. Vůbec se necítím být stranou — právě naopak. Všechny tyto projevy lásky jsou důkazem pozoruhodné jednoty, která panuje v Božím lidu. (Žalm 133:1)

Jsem vděčný Jehovovi, že díky křesťanskému sboru tu vždycky byl někdo, kdo mi pomáhal. Také si vážím toho, že jsem malým dílem mohl přispět k tomu, aby neslyšící lidé poznali našeho milujícího Stvořitele a získali k němu blízký vztah. Těším se na den, kdy budou odstraněny veškeré komunikační bariéry a všichni budou mluvit čistým jazykem — tedy říkat pravdu o Bohu a jeho záměrech —, a to jako sjednocená lidská rodina. (Sefanjáš 3:9)