Služba Jehovovi je pro mě potěšením

Vypráví Fred Rusk

Už jako chlapec jsem zažil to, co je napsáno v Žalmu 27:10: „Kdyby mě . . . opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ Mohu potvrdit, že tato Davidova slova jsou pravdivá. Rád vám o tom budu vyprávět.

VYRŮSTAL jsem na dědečkově bavlníkové farmě v americkém státě Georgia ve 30. letech minulého století, kdy zemi sužovala velká hospodářská krize. Tatínek, kterého zdrtila smrt mé maminky a novorozeného bratříčka, mě nechal u dědečka a odjel do vzdáleného města za prací. Později sice chtěl, abych se k němu přestěhoval, ale nikdy k tomu nedošlo.

Dědeček byl vdovec a o domácnost se staraly jeho dcery. Nebyl nábožensky založený, ale ony byly horlivé Jižní baptistky. Každou neděli jsem musel chodit do kostela, jinak bych dostal výprask. Od dětství jsem proto k náboženství neměl úctu. To, co mě bavilo, byla škola a sport.

Návštěva, která změnila můj život

Jednou odpoledne v roce 1941, když mi bylo 15 let, k nám přišel na návštěvu nějaký starší muž se svou manželkou. Řekli mi, že je to můj strýček Talmadge Rusk. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale pak jsem se dozvěděl, že on i jeho manželka jsou svědkové Jehovovi. Vyprávěli nám, že Bůh si přeje, aby lidé žili věčně na zemi. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem slýchal v kostele. Většině rodiny se to nelíbilo, a dokonce tím pohrdali. Strýček Talmadge s tetou k nám už proto nikdy nesměli přijít. Ale moje teta Mary, která byla jenom o tři roky starší než já, si od nich vzala Bibli a nějaké biblické publikace.

Mary rychle pochopila, že našla pravdu, a v roce 1942 se dala pokřtít jako svědek Jehovův. Zažívala však to, co předpověděl Ježíš: „Nepřátelé člověka . . . budou lidé z jeho vlastní domácnosti.“ (Mat. 10:34–36) Odpor v rodině byl silný. Maryina starší sestra, která měla vysoké postavení na okresním úřadě, se spikla se starostou a strýčka Talmadgeho dala zatknout. Byl obviněn z toho, že bez povolení provozuje podomní obchod.

Místní noviny napsaly, že starosta, který byl zároveň soudcem, u městského soudu řekl: „Publikace, které tento muž . . . rozšiřuje,  jsou nebezpečné jako jed.“ Strýček se proti rozhodnutí soudu odvolal a spor vyhrál. Mezitím ale strávil 10 dní za mřížemi.

Pomoc od tety Mary

Mary mluvila o své nové víře nejen se mnou, ale začala kázat i sousedům. Jednou jsem s ní šel na biblické studium k muži, kterému předtím dala knihu Nový svět. * Jeho manželka řekla, že si ji četl celou noc. I když jsem se nechtěl bezhlavě pustit do nějakého náboženství, to, co jsem se dozvídal, se mi zamlouvalo. K názoru, že svědkové jsou praví křesťané, mě však nepřivedly jenom biblické nauky. Přesvědčilo mě hlavně to, jak špatně se lidé ke svědkům chovali.

Například když jsme se jednou s Mary vrátili domů ze zahrady, kde jsme okopávali rajčata, všimli jsme si, že se kouří z nádoby na spalování odpadků. Zjistili jsme, že Maryiny sestry spálily publikace, gramofon i nahrávky biblického poselství. Rozzlobil jsem se, ale jedna z nich na to blahosklonně reagovala slovy: „Ještě nám za to jednou poděkuješ!“

V roce 1943 musela Mary odejít z domova, protože se nechtěla vzdát své víry a přestat kázat sousedům. V té době jsem se dozvěděl nejen o Božím jménu Jehova, ale i o tom, že Bůh je milující a soucitný a že netrápí lidi v pekle. Měl jsem z toho velkou radost. Ačkoli jsem ještě nebyl na žádném shromáždění, uvědomoval jsem si, že Jehova má nádhernou organizaci.

Když jsem jednou sekal trávník, zastavilo u mě auto, ve kterém seděli dva muži. Zeptali se mě, zda se jmenuji Fred. Jakmile jsem zjistil, že to jsou svědkové, řekl jsem: „Co kdybych si k vám přisedl a jeli bychom si popovídat na nějaké bezpečnější místo?“ To, že mě navštívili, zařídila Mary. Jedním z těch mužů byl cestující služebník Shield Toutjian. Povzbudil mě a dal mi nějaké rady z Bible. Přišlo to v pravý čas. Rodina se totiž obrátila proti mně, protože jsem se víry svědků zastával.

Mary mi napsala z Virginie, kam se přestěhovala, a nabídla mi, že pokud jsem se rozhodl sloužit Jehovovi, mohu u ní bydlet. Neváhal jsem ani minutu. Jeden páteční večer v říjnu 1943 jsem si sbalil pár nutných věcí do krabice a přivázal ji na strom kousek  od našeho domu. V sobotu jsem se pro ni vrátil, prošel zadní cestou, která vedla kolem sousedova domu, a odjel do města. Pak jsem odcestoval do většího města Roanoke a našel dům Edny Fowlkesové, kde bydlela Mary.

Duchovní růst, křest a betel

Edna, která patřila k pomazaným křesťanům, byla soucitná žena — taková novodobá Lydie. Měla v pronájmu velký dům a kromě tety Mary tam bydlela ještě Ednina švagrová a její dvě dcery Gladys a Grace Gregoryovy. Obě dívky se později staly misionářkami. Gladys je nyní přes 90 let a stále věrně slouží v japonské odbočce.

Když jsem bydlel u Edny, pravidelně jsem chodil na shromáždění a získával zkušenosti v kazatelské službě. Jelikož mi teď v návštěvě shromáždění a ve studiu Božího Slova nikdo nebránil, mohl jsem uspokojovat svou stále větší touhu po duchovních věcech. Dne 14. června 1944 jsem byl pokřtěn. Mary spolu s Gladys a Grace začaly s průkopnickou službou a dostaly za úkol kázat v severní Virginii. Pomohly založit sbor v Leesburgu. Počátkem roku 1946 jsem se stal průkopníkem i já, a to hned v sousedním okrese. To léto jsme společně cestovali na nezapomenutelný mezinárodní sjezd, který se konal 4.–11. srpna v Clevelandu ve státě Ohio.

Nathan Knorr, který tehdy vedl organizaci, na tomto sjezdu řekl, že se plánuje rozšíření brooklynského betelu. Měla se stavět nová obytná budova a přístavba tiskárny, a tak bylo zapotřebí mnoho mladých bratrů. Rozhodl jsem se sloužit Jehovovi právě tam. Vyplnil jsem proto přihlášku a za pár měsíců, 1. prosince 1946, jsem odjel do betelu.

Asi o rok později se u mě v poštovním oddělení zastavil dozorce tiskárny, Max Larson, a řekl mi, že jsem byl přidělen do služebního oddělení. Tam jsem se toho hodně naučil o uplatňování biblických zásad a o činnosti Boží organizace. Bylo to především díky spolupráci s dozorcem oddělení, bratrem T. J. Sullivanem, který měl přezdívku Bud.

Do betelu za mnou několikrát přijel můj otec. V pozdějším věku začal věřit v Boha. Při své poslední návštěvě v roce 1965 mi řekl: „Ty za mnou někdy přijet můžeš, ale já už sem za tebou nikdy nepojedu.“ Než zemřel, několikrát jsem ho navštívil. Byl přesvědčen,  že půjde do nebe. Já doufám, že je v Jehovově paměti a že po vzkříšení bude žít věčně zde na zemi v obnoveném ráji, a ne v nebi, jak si to myslel.

Další nezapomenutelné sjezdy a stavební projekty

Sjezdy byly vždy duchovními milníky. To platilo především o mezinárodních sjezdech, které se v 50. letech konaly na newyorském Yankee Stadium. V roce 1958 si na stadionech Yankee Stadium a Polo Grounds vyslechlo část programu 253 922 přítomných ze 123 zemí. Jedna situace z toho sjezdu se mi hluboce vryla do paměti. Když jsem pomáhal ve sjezdové kanceláři, přiběhl za mnou bratr Knorr a řekl: „Frede, nějak jsem zapomněl pověřit někoho z bratrů, aby promluvil ke všem průkopníkům. Jsou kousek odsud v pronajatém banketovém sále. Mohl bys tam zaběhnout a přednést proslov na téma, které si mezitím vymyslíš?“ Cestou jsem se hodně modlil, a když jsem tam dorazil, sotva jsem popadal dech.

V 50. a 60. letech se počet sborů v New Yorku prudce zvýšil, a tak pronajaté prostory, které sloužily jako sály Království, už byly nedostačující. V letech 1970 až 1990 proto byly zakoupeny a zrekonstruovány tři budovy na Manhattanu. Při těchto projektech jsem byl předsedajícím stavebních výborů a mám mnoho pěkných vzpomínek na to, jak Jehova bohatě žehnal sborům, které tyto budovy společně financovaly a stavěly. Až dodnes slouží tato místa jako střediska pravého uctívání.

Změny v životě

Když jsem šel jednou v roce 1957 do práce přes park, který je mezi obytnou budovou betelu a tiskárnou, začalo pršet. Zahlédl jsem před sebou krásnou blondýnku, která do betelu přišla nedávno. Neměla deštník, a proto jsem jí nabídl, že ji schovám pod svůj. Tak jsem potkal Marjorii. Vzali jsme se v roce 1960 a od té doby spolu šťastně sloužíme Jehovovi, v časech dobrých i zlých. V září 2010 jsme oslavili 50. výročí svatby.

Krátce po našem příjezdu ze svatební cesty mi bratr Knorr řekl, že jsem byl jmenován instruktorem školy Gilead. Byla to pro mě obrovská výsada. V letech 1961 až 1965 proběhlo pět delších kurzů pro bratry z betelu, kteří dostávali školení ve vedení odbočky.  Od podzimu 1965 trvaly kurzy zase jen pět měsíců a znovu se tam školili misionáři.

V roce 1972 jsem začal sloužit jako dozorce korespondenčního oddělení. Odpovídal jsem na spoustu otázek a řešil různé problémy, a tak jsem často musel dělat výzkum. Díky tomu jsem lépe porozuměl naukám z Božího Slova a naučil se, jak uplatňovat vznešené Boží zásady ve prospěch druhých.

V roce 1987 jsem byl přeřazen do nově vzniklého oddělení — do Nemocničních informačních služeb. Na seminářích se sboroví starší, kteří sloužili ve výborech pro styk s nemocnicemi, učili, jak jednat s lékaři, soudci a sociálními pracovníky a jak jim vysvětlit náš postoj ke krvi. Velkým problémem bylo, že lékaři dávali transfuze dětem svědků Jehovových bez ohledu na vůli rodičů, častokrát na základě soudního příkazu.

Když jsme lékařům navrhli, aby používali krevní náhražky, jejich obvyklá odpověď byla, že jsou drahé nebo nedostupné. Pokud mi nějaký chirurg takto odpověděl, řekl jsem mu: „Natáhněte prosím ruku.“ Pak jsem pokračoval: „Vždyť vlastníte jednu z nejlepších alternativ k transfuzi!“ Tento kompliment mu připomněl to, co dobře věděl — když se skalpel používá opatrně, sníží se krevní ztráty na minimum.

Během posledních dvaceti let Jehova velmi žehnal úsilí vzdělávat lékaře a soudce. Když lépe pochopili důvody, proč nepřijímáme krev, zásadně změnili svůj postoj. Dozvěděli se, že alternativy k transfuzím jsou podle lékařských výzkumů účinné a že existuje mnoho spolupracujících lékařů a nemocnic, kam je možné pacienta převézt.

Od roku 1996 sloužíme s Marjorií ve vzdělávacím středisku Strážné věže v Pattersonu, které je asi 110 kilometrů severně od Brooklynu. Krátce jsem zde pracoval ve služebním oddělení a také jsem školil členy odboček a cestující dozorce. Teď už dvanáct let pracuji znovu jako dozorce korespondenčního oddělení, které se z Brooklynu přestěhovalo do Pattersonu.

Stáří přináší problémy

Když jsem překročil osmdesátku, začalo pro mě být těžší zvládat úkoly, které mám v betelu. Přes deset let jsem bojoval s rakovinou. Cítím se jako Ezekjáš, kterému Jehova prodloužil život. (Iz. 38:5) Manželce se také zhoršilo zdraví. Má Alzheimerovu chorobu a společně se s tím učíme žít. Marjorie vždy uměla obratně kázat, dobře radila mladým a je mou věrnou pomocnicí a životní partnerkou. Vždy do hloubky studovala Bibli a dokázala skvěle vyučovat druhé. Mnohé naše duchovní děti jsou s námi stále v kontaktu.

Teta Mary zemřela v březnu 2010 ve věku 87 let. Byla vynikající učitelkou Božího Slova a hodně lidem pomohla postavit se na stranu pravého uctívání. Spoustu let strávila v celodobé službě. Velmi si vážím toho, že mi pomohla poznat pravdu z Bible a stát se služebníkem našeho milujícího Boha Jehovy. Je pochována vedle svého manžela, který kdysi sloužil jako misionář v Izraeli. Věřím, že jsou v Jehovově paměti a že budou vzkříšeni.

Když se dívám zpátky na více než 67 let své služby Jehovovi, jsem vděčný za bohatá požehnání, která jsem dostal. Činit Jehovovu vůli je pro mě potěšením. Naprosto se spoléhám na jeho nezaslouženou laskavost a pevně doufám, že zažiji splnění Ježíšova slibu: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pozemky kvůli mému jménu, dostane mnohonásobně víc a zdědí věčný život.“ (Mat. 19:29)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 19]

Na bavlníkové farmě mého dědečka, Georgia, 1928

[Obrázek na straně 19]

Teta Mary a strýček Talmadge

[Obrázek na straně 20]

Mary, Gladys a Grace

[Obrázek na straně 20]

Můj křest, 14. června 1944

[Obrázek na straně 20]

Ve služebním oddělení v betelu

[Obrázek na straně 21]

Spolu s Mary na mezinárodním sjezdu na Yankee Stadium, 1958

[Obrázek na straně 21]

S Marjorií ve svatební den

[Obrázek na straně 21]

Marjorie a já, 2008