„Anděl Jehovy táboří kolem těch, kdo se ho bojí“
„Anděl Jehovy táboří kolem těch, kdo se ho bojí“
Vypráví Christabel Connellová
Byly jsme zabrané do rozhovoru s Christopherem, který nám kladl biblické otázky. Žádná z nás proto nepostřehla, že je pozdě a že se Christopher stále dívá z okna. Nakonec se k nám obrátil a řekl: „Teď můžete bezpečně odejít.“ Pak nás vyprovodil ke kolům a popřál nám dobrou noc. Co tak nebezpečného venku pozoroval?
NARODILA jsem se v roce 1927 v anglickém městě Sheffield. Moje dívčí jméno bylo Christabel Earlová. Náš dům byl zničen při bombardování za druhé světové války, a proto jsem byla poslána k babičce, abych tam dokončila školní docházku. V klášterní škole, kam jsem chodila, jsem se opakovaně jeptišek ptala, proč je na světě tolik špatnosti a násilí. Ani tyto jeptišky, ani jiní věřící lidé mi nedokázali dát uspokojivou odpověď.
Po skončení druhé světové války jsem si udělala zdravotnický kurz. Přestěhovala jsem se do Londýna a začala pracovat jako sestra ve všeobecné nemocnici v Paddingtonu. Ve městě jsem však násilí viděla ještě víc. Brzy potom, co můj bratr odešel do války v Koreji, jsem byla svědkem rvačky přímo před nemocnicí. Napadenému nikdo nepomohl a on následkem zranění ztratil zrak. Přibližně v té době jsem s maminkou chodila na spiritistické seance, nicméně ani tam jsem nepochopila, proč je tolik špatnosti.
Povzbuzení ke studiu Bible
Jednou přijel na návštěvu můj nejstarší bratr John, který se stal svědkem Jehovovým. „Víš, proč ke všem těm špatným věcem dochází?“ zeptal se mě. „Ne,“ odpověděla jsem. Otevřel Bibli a přečetl mi Zjevení 12:7–12. Pochopila jsem, že za zlo ve světě jsou v podstatě odpovědni Satan a démoni. Poslechla jsem tedy Johnovu radu a zakrátko jsem začala studovat. Tehdy jsem však připustila, aby mi strach z lidí zabránil dát se pokřtít. (Přísl. 29:25)
Svědkem už v té době byla také má sestra Dorothy. Když se v roce 1953 se svým snoubencem Billem Robertsem vrátila z mezinárodního sjezdu v New Yorku, řekla jsem jim, že i já jsem studovala Bibli. Bill se mě zeptal: „Vyhledala sis každý text? Podtrhávala sis v knize odpovědi?“ Když jsem řekla, že ne, reagoval: „V tom případě jsi nikdy pořádně nestudovala! Zavolej té sestře a začni znovu.“ V té době mě začali obtěžovat démoni.
Vzpomínám si, že jsem Jehovu prosila, aby mě ochraňoval a osvobodil od jejich vlivu.Průkopnická služba ve Skotsku a v Irsku
Byla jsem pokřtěna 16. ledna 1954, v květnu jsem skončila s prací v nemocnici a od června jsem začala s průkopnickou službou. Po osmi měsících jsem byla poslána jako zvláštní průkopnice do Grangemouthu ve Skotsku. Při službě v tomto odloučeném území jsem cítila, že Jehovovi andělé „táboří kolem“ mě. (Žalm 34:7)
V roce 1956 jsem byla pozvána, abych sloužila v Irsku. Se dvěma dalšími sestrami jsem byla přidělena do města Galway. Hned první den jsme ve službě mluvily s knězem. Pokračovaly jsme dál, ale za chvíli se objevil policista a odvedl nás obě na policejní stanici. Jakmile si zapsal naše jména a adresu, šel k telefonu. Zaslechly jsme, jak říká: „Ano otče, přesně vím, kde bydlí.“ Poslal ho za námi ten kněz! Náš domácí byl donucen zrušit nám podnájem. Dostaly jsme proto z odbočky doporučení, abychom tuto oblast opustily. Při odjezdu jsme dorazily na nádraží s desetiminutovým zpožděním, ale vlak tam stále ještě byl. Čekalo se totiž, až nastoupíme, aby byla jistota, že jsme pryč. V Galway jsme byly pouhé tři týdny.
Byly jsme přiděleny do Limericku, což bylo další město, kde měla katolická církev mimořádně silný vliv. Lidé na nás často hromadně pokřikovali. A ve službě se nám mnozí báli otevřít. Před rokem byl v blízkém městečku Cloonlara jeden bratr zbit. Byly jsme tedy moc rády, že jsme se setkaly s Christopherem, o kterém byla zmínka na začátku článku, a že nás pozval, abychom přišly znovu a zodpověděly mu některé biblické otázky. Během naší návštěvy vstoupil do místnosti kněz a požadoval, aby nás Christopher poslal pryč. Ten mu však odpověděl: „Tyto ženy byly do mého domu pozvány, a než vstoupily, zaklepaly. Vy jste nebyl ani pozván, ani jste nezaklepal.“ Kněz rozzlobeně odešel.
Netušily jsme, že venku shromáždil velkou skupinu mužů, kteří na nás čekají před domem. Christopher věděl o jejich nepřátelském postoji, a proto udělal to, co bylo popsáno na začátku článku — povídal si s námi tak dlouho, dokud se nerozešli. Později jsme se dozvěděly, že Christopher s rodinou byl zanedlouho donucen z toho místa odejít a že se přestěhovali do Anglie.
Pozvání do Gileadu
V době, kdy už jsem plánovala navštívit mezinárodní sjezd Božská vůle, který se konal v roce 1958 v New Yorku, jsem dostala pozvánku do 33. třídy školy Gilead. Ze sjezdu jsem se tedy nevrátila domů, ale sloužila jsem v Collingwoodu v kanadském Ontariu až do roku 1959, kdy škola Gilead začala. Ještě na sjezdu jsem se však seznámila s Erikem Connellem. Poznal pravdu v roce 1957 a v následujícím roce začal s průkopnickou službou. Po sjezdu mi denně psal do Kanady a později i do školy Gilead. Říkala jsem si, jak asi bude náš vztah pokračovat po mé graduaci.
Účast ve škole Gilead se řadí k významným událostem mého života. Ve třídě se mnou byla také Dorothy a její manžel. Dostali misionářské přidělení do Portugalska. Překvapilo mě, že já byla poslána do Irska. Cítila jsem velké zklamání, že nepůjdu do stejné země jako moje sestra. Zeptala jsem se jednoho z instruktorů, zda jsem něco udělala špatně. Odpověděl: „Ne. Ty a tvoje partnerka Eileen Mahoneyová jste přece byly ochotny jít kamkoli na světě.“ A Irsko k tomu nepochybně patřilo.
Zpět do Irska
Do Irska jsem se vrátila v srpnu 1959 a byla jsem přidělena do sboru v Dún Laoghaire. Eric byl v té době již zpátky v Anglii a měl velkou
radost, že jsem tak blízko. I on chtěl sloužit jako misionář. Usoudil, že když je Irsko misionářským polem, půjde jako průkopník sloužit tam. Přestěhoval se do Dún Laoghaire a v roce 1961 jsme se vzali.O šest měsíců později měl Eric vážnou nehodu na motorce. Utrpěl zlomeninu lebky a lékaři si nebyli jisti, zda jej zachrání. Strávil tři týdny v nemocnici a já jsem se pak o něj pět měsíců starala doma, dokud se nezotavil. Pokračovala jsem ve službě, jak jen to šlo.
V roce 1965 jsme byli přiděleni do sboru ve městě Sligo, což je přístav na severozápadním pobřeží. Bylo tam osm zvěstovatelů. O tři roky později jsme přešli do jiného malého sboru, a to v Londonderry dále na sever. Když jsme se jednou vraceli ze služby, byl přes ulici, kde jsme bydleli, postaven zátaras z ostnatého drátu. V té době začaly v Severním Irsku nepokoje. Gangy mladistvých zapalovaly auta. Město již bylo rozděleno na protestantskou a katolickou část, ale teď bylo nebezpečné přecházet z jedné části do druhé.
Život a služba v období nepokojů
Kázali jsme však bez rozdílu ve všech částech města. A stejně jako už předtím jsme měli pocit, že andělé táboří kolem nás. Když v místě, kde jsme právě byli, propukly nepokoje, rychle jsme odešli a vrátili se tam, až se situace uklidnila. Jednou došlo k výtržnostem v blízkosti našeho domu a hořící úlomky z nedalekého skladu s barvami dopadaly na náš parapet. Zůstali jsme vzhůru pro případ, že by začal hořet náš blok. V roce 1970 jsme se přestěhovali do Belfastu. Později jsme se dozvěděli, že zápalná bomba způsobila požár téhož skladu, ale tentokrát shořel i celý blok.
Ve službě s jednou sestrou jsme si všimly, že na okenním parapetu jednoho domu leží divně vypadající trubka. Šly jsme dál. Za několik minut došlo k výbuchu. Místní lidé vyběhli ven a mysleli si, že tu bombu jsme tam daly my. Hned nato nás sestra, která žila poblíž, pozvala k sobě. Její sousedé to považovali za důkaz naší neviny.
V roce 1971 jsme znovu navštívili Londonderry, protože jsme se chtěli setkat s jednou tamní sestrou. Když slyšela, jakou trasu jsme zvolili a přes které kontrolní stanoviště jsme jeli, zeptala se nás: „To tam nikdo nebyl?“ Řekli jsme, že nějací lidé tam byli, ale ani si nás nevšimli, což ji velmi překvapilo. Proč? Před několika dny tam jistému lékaři a také jednomu policistovi vzali auto a zapálili ho.
V roce 1972 jsme se přestěhovali do města Cork. Později jsme sloužili ve městě Naas a pak v Arklow. Nakonec jsme byli v roce 1987 přiděleni do Castlebaru, kde jsme až dodnes. Měli jsme velikou výsadu podílet se zde na stavbě sálu Království. V roce 1999 Eric vážně onemocněl. S Jehovovou pomocí a láskyplnou podporou sboru jsem opět byla schopna to zvládnout a pečovat o něj, dokud se neuzdravil.
Spolu s Erikem jsme dvakrát absolvovali školu průkopnické služby. Eric stále ještě slouží jako starší. Já trpím těžkou artritidou a mám umělé oba kyčelní klouby a obě kolena. Přestože jsem zažila ostrý náboženský odpor a vážné nepokoje v politické sféře i ve společnosti, jednou z nejhorších věcí pro mě bylo, že jsem se musela vzdát řízení auta. Znamenalo to totiž, že už budu hodně závislá na druhých. Členové sboru jsou však velmi ochotní a pomáhají mi. Chodím o holi a na delší vzdálenosti používám tříkolku poháněnou baterií.
Dohromady s Erikem sloužíme jako zvláštní průkopníci více než sto let, z toho 98 zde v Irsku. Nemáme ani pomyšlení na to, že bychom šli do důchodu. Neočekáváme zázraky, ale jsme přesvědčeni, že Jehovovi mocní andělé „táboří kolem těch, kdo se ho bojí“ a kdo mu věrně slouží.