Uvědomujete si hodnotu pochvaly?

UŽ JSTE někdy někoho slyšeli, jak si stěžuje, že ho zaměstnavatel skoro vůbec nechválí? A stěžovali jste si na to někdy i vy osobně? Nebo pokud jsi mladý, řekl jsi něco podobného o svých rodičích či učitelích?

Některé takové stížnosti jsou zřejmě oprávněné. Ale podle slov jednoho německého odborníka je to tak, že když si zaměstnanci v tomto směru stěžují, nevadí jim především málo chvály, ale spíš nedostatek osobního zájmu ze strany šéfa. Každopádně jim však v takovém případě něco chybí. Má-li se člověk těšit z dobrých vztahů s druhými, je nezbytná jak pochvala, tak i osobní zájem.

Totéž platí i v pravém uctívání. Křesťanský sbor se musí vyznačovat vřelostí a tím, že jeho členové ochotně druhé chválí a projevují o ně osobní zájem. Takový postoj si budou schopni vytvořit a udržet tehdy, když se budou řídit biblickými zásadami. Avšak bez ohledu na to, jak láskyplný náš sbor je, vždycky lze udělat něco pro zlepšení. Mějme to na mysli, když teď budeme uvažovat o třech vynikajících příkladech lidí, kteří chválili druhé. Řeč bude o Božím předkřesťanském služebníku Elihuovi, o apoštolu Pavlovi a o samotném Ježíši Kristu.

Zdvořilá a uctivá rada

Elihu byl zřejmě vzdáleným příbuzným Abrahama a sehrál klíčovou roli v tom, že Job získal na svůj vztah k Bohu vyrovnanější náhled. Elihu byl zdvořilý a uctivý. Trpělivě čekal, až na něj při rozhovoru přijde řada. A na rozdíl od tří Jobových falešných přátel, kteří na něm jen hledali chyby, Elihu dal Jobovi nejen radu, ale také jej pochválil za jeho spravedlnost. Udělal to vřele a bylo z toho cítit, že má o Joba osobní zájem jako jeho přítel. Na rozdíl od těch tří ostatních také oslovoval Joba jménem. Uctivě ho vybídl: „Prosím, Jobe, vyslechni má slova a dopřej přece sluchu všemu, co mluvím.“ Pokorně se vcítil do jeho situace a uznal: „Pohleď, pro pravého Boha jsem právě to, co ty; i já jsem byl vytvarován z hlíny.“ A potom pochvalně řekl: „Jestliže jsou nějaká slova, která bys řekl, odpověz mi; mluv, vždyť mám potěšení z tvé spravedlnosti.“ (Job 33:1, 6, 32)

Když s druhými lidmi jednáme zdvořile a s úctou, je to pro ně v určitém smyslu pochvala. Vlastně tím svým posluchačům sdělujeme: ‚Zasloužíš si mou pozornost a to, aby se s tebou jednalo uctivě.‘ Tím dáváme najevo svou vřelost a projevujeme tak o druhé osobní zájem.

 Být uctivý a zdvořilý však znamená víc než jen řídit se pravidly společenského chování. Máme-li dosáhnout srdce druhých, musejí naše zdvořilost a ohleduplnost vyvěrat ze srdce a být upřímné. Musejí být projevem opravdového zájmu a lásky.

Taktně druhé chvalme

To, jakou roli hraje při chválení druhých takt, je dobře vidět z příkladu apoštola Pavla. Například když během své druhé misionářské cesty kázal v Aténách, hájil křesťanství před jistými řeckými filozofy. Všimněme si, jak taktně se s touto náročnou situací vypořádal. „Někteří z epikurejských i stoických filozofů s ním začali polemizovat a někteří říkali: ‚Co by chtěl ten mluvka povídat?‘ Jiní: ‚Zdá se, že je to zvěstovatel cizozemských božstev.‘“ (Skutky 17:18) I navzdory takovým poznámkám si Pavel zachoval chladnou hlavu a odpověděl: „Aténští muži, vidím, že patrně máte ve všem větší bázeň před božstvy než jiní.“ Místo aby je odsoudil za modlářství, pochválil je za jejich náboženskou horlivost. (Skutky 17:22)

Bylo to snad od Pavla pokrytecké? Vůbec ne. Uvědomoval si, že jeho úkolem není své posluchače soudit; dobře si pamatoval, že ani on sám kdysi pravdu neznal. Jeho pověřením bylo oznámit druhým Boží poselství, a ne je soudit. Věděl to, co dnes zjistili i mnozí svědkové Jehovovi, totiž že z některých upřímných zastánců falešného náboženství se nakonec stanou ti nejhorlivější obhájci pravého uctívání.

Pavlův přístup byl rozumný a vedl ke znamenitým výsledkům. „Někteří muži se k němu připojili a stali se věřícími, mezi nimiž byl také Dionysios, soudce areopagského soudu, a žena jménem Damaris a jiní kromě nich.“ (Skutky 17:34) Bylo opravdu dobře, že Pavel Atéňany pochválil za jejich upřímnou víru — i když věřili falešným naukám — a že je za nedostatek přesného poznání neodsoudil. Lidé, kteří jsou v zajetí nesprávných názorů, mívají často dobré srdce.

Když se měl Pavel obhajovat před Herodem Agrippou II., opět jednal taktně. O Herodovi se vědělo, že žije v krvesmilném vztahu se svou sestrou Bereniké, což bylo v Božím slově jednoznačně odsouzeno. Pavel však nikoho neodsoudil. Místo toho se snažil najít nějaký oprávněný důvod pro to, aby Heroda pochválil. „Králi Agrippo, počítám se za šťastného, že se dnes mohu hájit před tebou ohledně všeho, z čeho jsem Židy obžalován, zvláště proto, že jsi znalcem všech zvyků i sporů mezi Židy.“ (Skutky 26:1–3)

Je velmi moudré, když při jednání s druhými použijeme podobný takt. Pochválíme-li souseda, spolužáka nebo kolegu, mohou se tím posílit pokojné vztahy a je to může vést k dobrému chování. Když díky zasloužené pochvale dosáhneme srdce druhých, možná se nám některé upřímné lidi podaří podnítit k tomu, aby opustili nesprávné uvažování a skutky a nahradili je takovými postoji a jednáním, jež jsou ve větším souladu s přesným poznáním.

Dokonalým příkladem v udílení pochvaly byl Ježíš

Ježíš druhé lidi chválil. Například po svém vzkříšení a vystoupení do nebe mluvil na Boží příkaz prostřednictvím apoštola Jana k sedmi sborům v Malé Asii. Ty sbory, které si to zasloužily, neopomenul pochválit. Sboru v Efezu, Pergamu a Thyatiře adresoval následující slova: „‚Znám tvé skutky a tvou namáhavou práci a vytrvalost, a že nemůžeš snést špatné lidi“; „dále [se] držíš mého jména a nezapřel jsi svou víru ve mne“; a „znám tvé skutky a tvou lásku a víru a službu a vytrvalost, a že tvých posledních skutků je víc než těch dřívějších“. Dokonce i v Sardech, kde tamější sbor potřeboval důraznou radu, si Ježíš  všiml jednotlivců, kteří si zasloužili pochvalu. Řekl jim: „Opravdu však máš v Sardech několik jmen, jež neposkvrnila své svrchní oděvy, a ti jistě budou se mnou chodit v bílých svrchních oděvech, protože jsou toho hodni.“ (Zjevení 2:2, 13, 19; 3:4) Ježíš nám tedy dal vskutku znamenitý příklad.

Pokud ho chceme napodobovat, měli bychom si dát pozor, abychom nikdy neodsoudili celou skupinu za nějaké selhání, kterého se dopustilo jen pár jednotlivců, a nezbytnou radu bychom měli rovněž doprovodit vhodnou pochvalou. Je však dobře pamatovat také na to, že chválit bychom druhé neměli jen tehdy, když jim chceme dát radu, protože taková pochvala by se minula účinkem. Chvalte druhé štědře, kdykoli je to možné. Když pak vyvstane nějaká situace, kdy bude potřeba druhé usměrnit, pravděpodobně to přijmou ochotněji.

Starší, kteří vhodně chválí druhé

Cornelia, křesťanka sloužící v jedné evropské odbočce svědků Jehovových, si vzpomíná, jak se jí začátkem 70. let jeden cestující dozorce zeptal, jak se jí daří studovat a číst biblické časopisy. „Trochu jsem se zastyděla,“ říká. Nezvládala totiž přečíst každý článek, ale rozhodla se, že nebude nic zastírat a otevřeně řekne bratrovi pravdu. Vzpomíná: „Místo aby mi něco vytýkal, pochválil mě za to, že přečtu  tolik, kolik toho zvládnu. To mě tak povzbudilo, že od té doby jsem rozhodnuta nevynechat ani jediný článek.“

Ray, který také slouží v jedné evropské odbočce, si vzpomíná na první den své průkopnické služby. Předsedající dozorce, který chodil do práce, měl rodinu a mnoho dalších povinností ve sboru, vešel ten večer do sálu Království, namířil si to rovnou k Rayovi a zeptal se ho: „Tak jaký byl tvůj první den v průkopnické službě?“ To se odehrálo už téměř před 60 lety, ale Ray si až doteď pamatuje, jaký zájem onen starší tehdy projevil.

Ze dvou výše uvedených zkušeností je vidět, že upřímné a láskyplné projevy ocenění mohou dělat divy. Nesmí to však být bezmyšlenkovité fráze ani plané lichotky. V křesťanském sboru máme opravdu mnoho důvodů k tomu, abychom své spoluvěřící chválili. Zamysleme se například nad jejich touhou sloužit Jehovovi, nad jejich promyšlenými komentáři, nad tím, jaký pokrok udělali v překonávání obav z úkolů na pódiu, nad jejich horlivostí ve službě i nad jejich úsilím podporovat Království a dosahovat duchovních cílů. Když druhé chválíme, sami tím získáváme bohatou odměnu. Jsme totiž díky tomu šťastní a získáváme správné rozpoložení mysli. (Skutky 20:35)

Sboroví starší by měli sbor chválit za jeho úsilí. A když je třeba někomu udělit radu, dělají to láskyplně. Na druhou stranu nebudou natolik zaměřeni na to, aby se všechno dělalo správně, že by cokoli, co snad nebude úplně dokonalé, považovali za závažnou slabinu.

Když se křesťanští starší snaží napodobovat uctivou a láskyplnou zdvořilost Elihua, taktní přístup apoštola Pavla a láskyplný zájem Ježíše, jsou pro své bratry zdrojem opravdového povzbuzení. Pochvala vyvolá v druhých ty nejlepší vlastnosti a přispěje k radostným a harmonickým vztahům. Vždyť si jen představme, jakou radost musel pociťovat Ježíš, když slyšel, jak ho jeho nebeský Otec chválí slovy: „Ty jsi můj milovaný Syn; schválil jsem tě.“ (Marek 1:11) Snažme se tedy své spolukřesťany povzbuzovat upřímnými a smysluplnými pochvalami.

[Obrázky na straně 15]

Taktním přístupem dosáhl Pavel znamenitých výsledků a něco podobného se může podařit i nám

[Obrázek na straně 16]

Vřelá a upřímná pochvala může dělat divy