Sloužit Jehovovi — jaká výsada a čest!
Životní příběh
Sloužit Jehovovi — jaká výsada a čest!
Vypráví Zerah Stigersová
Můj manžel byl mým věrným společníkem v celodobé službě. V roce 1938 však zemřel, a já jsem se pak musela starat o novorozeného chlapečka a desetiletého synka. Po celodobé službě jsem sice toužila stále, ale jak toho dosáhnout? Než vám povím, jak se mi to podařilo, ráda bych vám vyprávěla něco o svém mládí.
NARODILA jsem se 27. července 1907 v Alabamě ve Spojených státech a krátce nato se rodiče se mnou a s mými třemi sourozenci přestěhovali do Georgie. Brzy potom jsme odjeli do Tennessee a pak na Floridu, do okolí Tampy. Tam jsem v roce 1916 viděla „Fotodrama Stvoření“, což bylo představení sestavené z obrazů a zvukových nahrávek. Filmový průmysl byl tehdy ještě v plenkách a „Fotodrama“ se každému velice líbilo.
Moji rodiče byli dychtivými čtenáři Strážné věže a jiných biblických publikací. Tatínek tuto literaturu četl velmi rád, ale s badateli Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi, se v té době aktivně nestýkal. Maminka však na shromáždění chodila a nás děti brala s sebou. Když jsme se přestěhovali do Niles ve státu Michigan, zanedlouho jsme už pravidelně jezdili vlakem na shromáždění, a to skoro dvacet kilometrů do města South Bend ve státě Indiana.
Dne 22. července 1924 jsem symbolizovala křtem své zasvěcení Jehovovi. Krátce nato si maminka zařídila své záležitosti tak, aby se mohla stát kolportérkou, což bylo tehdejší označení pro celodobé služebníky z řad svědků Jehovových. Maminka i jiní kolportéři byli pro mě znamenitým příkladem, a já jsem zatoužila také se věnovat této práci.
Nacházím partnera
Na velkém sjezdu, který se konal v roce 1925 v Indianapolis ve státě Indiana, jsem se setkala s Jamesem Stigersem, který pocházel z Chicaga. James na mě zapůsobil hlubokým dojmem. Viděla jsem, že je horlivý Jehovův služebník. Místo, kde jsem žila, bylo od Chicaga vzdálené asi 160 kilometrů, a tak jsme se nemohli snadno navštěvovat. V tom velkém městě byl tehdy jen jediný sbor a shromáždění se konala v prvním patře jednoho domu v najaté místnosti. James mi často psal, aby mě duchovně povzbuzoval. V prosinci 1926 jsme se vzali a asi za rok se narodil náš první syn, Eddie.
Brzy nato jsme společně s Jamesem vstoupili do průkopnické služby. Sloužili jsme v osmi státech, a to v Michiganu, Louisianě, Mississippi, Jižní Dakotě, Iowě, Nebrasce, Kalifornii a Illinois. Byly to nejkrásnější roky našeho života. Až teprve Jamesovým onemocněním bylo toto šťastné období v životě naší rodiny přerušeno.
Naše finanční situace se Jamesovou nemocí změnila, a proto jsme se v roce 1936 vrátili do Chicaga a žili jsme tam u mé tchyně, která byla také svědkem Jehovovým. V posledním období Jamesovy nemoci jsem čekala naše druhé dítě. Tehdy jsem pracovala v jedné jídelně a vydělávala dolar denně. Moje milovaná tchyně se starala o to, abychom měli dostatek jídla, a nechtěla za to vůbec žádné peníze. Pečovala o nás výborně.
James byl nemocný asi dva roky. Měl encefalitidu a v červenci roku 1938 zemřel. V době své nemoci nemohl řídit auto ani chodit do služby dům od domu, ale nikdy nepromeškal žádnou příležitost vydat svědectví. Celodobou službu jsem tehdy přerušila, protože jsem chtěla rodině finančně přispívat. Najít práci se mi dařilo, ale bylo to vždy jen na krátký čas.
Náš syn Bobby se narodil 30. července 1938, pouhých osm dnů po smrti svého otce. Moje tchyně nedovolila, abych šla do okresní nemocnice, ale zajistila mi péči v lepší nemocnici, a to u svého lékaře. Navíc zaplatila všechny účty. Tohoto projevu křesťanské lásky jsem si velice vážila.
Vracím se do celodobé služby
U mé tchyně jsme žili do té doby, dokud Bobbymu nebylo něco přes dva roky a Eddymu dvanáct. Musela jsem se přizpůsobit novým životním okolnostem, ale po celodobé službě Jehovovi jsem toužit nepřestala. V roce 1940 jsem se na sjezdu v Detroitu ve státě Michigan setkala s manželskou dvojicí průkopníků, kteří mě povzbudili, abych přijela do Jižní Karolíny a sloužila tam jako průkopnice. A tak jsem si za 150 dolarů koupila auto, Pontiac z roku 1935, a připravila se na stěhování. V roce 1941, kdy Spojené státy vstoupily do druhé světové války, jsem se společně s oběma syny vydala na jih a znovu jsem začala s celodobou službou.
Když jsme se přestěhovali do Jižní Karolíny, nejdříve jsme jeli do města Camden a potom do menších měst Little River a Conway. Ve městě
Conway jsem si opatřila malý obytný přívěs. Laskavý majitel jedné benzinové stanice mi dovolil u jeho pumpy parkovat, napojit se u něj na zemní plyn a elektrické vedení, a dokonce používat tamější klozet. Benzin jsem sehnat nemohla, protože za druhé světové války byl na příděl. Koupila jsem si proto starší kolo. V roce 1943, když už se zdálo, že budu muset s průkopnickou službou skončit, protože jsme byli bez peněz, jsem byla pozvána do zvláštní průkopnické služby. Dostávala jsem měsíční příspěvek jako pomoc na úhradu výdajů. Po celé ty roky mi Jehova opravdu velice pomáhal.Jiní svědkové tehdy ve městě Conway nebyli a bylo obtížné, abych do služby chodila s dětmi sama. Písemně jsem tedy požádala, zda bych mohla dostat do zvláštní průkopnické služby partnerku. Když se v roce 1944 mé přání splnilo, bylo to pro mě požehnáním. Poslali mi Edith Walkerovou, která byla opravdu vynikající partnerkou. Na různých místech jsme spolu sloužily 16 let. Škoda, že se pak Edith musela ze zdravotních důvodů vrátit do Ohia.
Nezapomenutelné zážitky
Na ta léta mám mnoho krásných vzpomínek. Nikdy nezapomenu na třináctiletou Alberthu, která žila ve městě Conway a pečovala o svou chromou babičku a dva mladší bratry. Biblické pravdy, se kterými jsem ji seznamovala, se jí velice líbily a chtěla o nich mluvit s druhými. Také ona si začala velice vážit průkopnické služby, a když v roce 1950 vychodila střední školu, stala se průkopnicí. V celodobé službě je až dosud — ještě po 57 letech!
V roce 1951 jsme byly s Edith na krátký čas poslány do města Rock Hill v Jižní Karolíně, kde žilo jen velmi málo svědků. Potom se na tři roky stal naším působištěm Elberton v Georgii. Pak jsme se vrátily do Jižní Karolíny, kde jsem zůstala osm let, od roku 1954 do roku 1962. Ve Wallhalle jsem se seznámila s jednou starší paní, která se jmenovala Nettie. Byla neslyšící a žila sama na venkově. Naše biblické studium probíhalo tak, že Nettie si přečetla odstavec v publikaci, já jsem ukázala na otázku dole na stránce a ona ukázala na odpověď v odstavci.
Když něčemu nerozuměla, napsala svou otázku na papír a já jsem jí potom napsala odpověď. Časem si Nettie začala biblické pravdy vážit natolik, že začala chodit na sborová shromáždění a účastnit se také služby dům od domu. Ke dveřím chodila sama, ale já jsem nikdy nebyla daleko, obvykle jen naproti přes ulici, takže jsem jí v případě potřeby pomohla.
Když jsem byla ve Walhalle, moje staré auto náhle dosloužilo. Naskytla se mi sice příležitost koupit za 100 dolarů jiné, ale ty peníze jsem neměla. Obrátila jsem se na jednoho svědka, který měl obchod a těch 100 dolarů mi půjčil. Brzy nato jsem nečekaně dostala dopis od své sestry. Psala, co se přihodilo. Moji sourozenci zjistili, že když náš otec zemřel, v bance po něm zůstaly nějaké peníze. Společně si o tom promluvili a rozhodli se, že je pošlou mně. Bylo to 100 dolarů!
V průkopnické službě společně se svými syny
Eddie a Bobby bývali v dětství při kazatelské službě dům od domu stále se mnou. Lidé tehdy obvykle nemívali problémy s drogami a vliv špatné morálky ještě nebyl tak silný. Vedli jsme prostý život a zaměřovali se na kazatelskou službu. To mi pomohlo vyhnout se mnoha
problémům, před nimiž dnes stojí rodiče, jestliže chtějí vychovávat své děti tak, aby sloužily Jehovovi.Eddie chodil do školy v Camdenu do té doby, než dokončil osmou třídu. Potom chtěl být průkopníkem spolu se mnou. Několik let jsme se této službě věnovali společně a bylo to velice příjemné. Potom Eddie zatoužil po službě ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Sloužil tam v letech 1947 až 1957. V roce 1958 se oženil s Alberthou, se kterou jsem kdysi studovala Bibli. Průkopnickou službu pak začali vykonávat spolu. Představte si, jakou jsme měli radost, když jsme se všichni tři mohli v roce 2004 společně zúčastnit školy průkopnické služby!
Vzpomínám si, že jsem před mnoha lety jednou zaslechla, jak se malý Bobby modlí k Jehovovi. Prosil, abych sehnala dost benzinu a mohla se autem dostat na svoje pravidelná biblická studia. Kazatelskou službu miluje Bobby po celý život a několik let byl průkopníkem. Také on však zažil v rodině tragickou událost. V roce 1970, po pouhých 22 měsících manželství, mu při porodu zemřela manželka i jejich dvojčátka. S Bobbym stále žijeme blízko sebe a máme k sobě navzájem velmi důvěrný vztah.
Stále v průkopnické službě!
V roce 1962 jsem byla přidělena do sboru v Lumbertonu v Severní Karolíně, a jsem zde až dosud — celých 45 let. Auto jsem přestala řídit, teprve když mi bylo přes osmdesát. Na sborová shromáždění a do kazatelské služby mě nyní vozí jedna rodina, která bydlí nedaleko.
Mám sice chodítko a invalidní vozík, ale nic z toho nepoužívám, protože žádnou pomoc při chůzi nepotřebuji. Jsem Jehovovi vděčná za to, že mám až dosud vynikající zdraví. Teprve nedávno jsem začala mít trochu problémy s očima. Shromáždění nevynechávám, ledaže by mi bylo opravdu špatně, a stále sloužím jako pravidelná průkopnice se zdravotním omezením.
Průkopnická služba mi přináší radost už více než 70 let a mohu upřímně říci, že mi Jehova po celou tu dobu stále pomáhal. * Vím, že jsem nikdy nebyla nijak zvlášť bystrá a že také nepracuji moc rychle, ale Jehova dobře ví, na co stačím. Jsem mu velmi vděčna za to, že vidí moji snahu a že mě stále používá.
Myslím, že je důležité, abychom Jehovovi sloužili co největší možnou měrou, protože jemu vděčíme za všechno. Pokud to bude možné, nechtěla bych dělat nic jiného než mu sloužit jako průkopnice. Je to nádherná výsada! Modlím se, aby mě Jehova mohl používat věčně.
[Poznámka pod čarou]
^ 30. odst. Sestra Stigersová ukončila svůj pozemský běh 20. dubna 2007. Bylo jí bez tří měsíců sto let. Její dlouholetá věrná služba je pro nás povzbuzením a radujeme se z toho, že dosáhla nebeské odměny.
[Obrázek na straně 13]
S manželem jsme toto vozidlo používali při kolportérské službě
[Obrázek na straně 14]
S mými syny v roce 1941
[Obrázek na straně 15]
Nedávno s Eddiem a Bobbym