JE KONEC listopadu 1932 a Mexico City si už týden zvyká na novinku v ulicích. Na křižovatkách tohoto rušného města s více než jedním milionem obyvatel se totiž poprvé objevily semafory. Týden staré zprávy ale nikoho nezajímají a novináři už mají něco nového. S fotoaparáty čekají na železniční stanici na příjezd zvláštního hosta – Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society. Přišli i místní svědkové, aby bratra Rutherforda, který přijede na třídenní celostátní sjezd, náležitě přivítali.

„Vůbec není pochyb,“ uvedl časopis Zlatý věk, „že se tento sjezd zapíše do historie jako událost, která měla mimořádnou důležitost pro rozvoj pravdy v Mexické republice.“ Sjezdu se přitom zúčastnilo jen asi 150 lidí. Díky čemu byl tak výjimečný?

V Mexiku do té doby na kázání o Království moc lidí nereagovalo. Od roku 1919 se sice konaly malé sjezdy, ale sborů v těch letech spíš ubývalo. Zdálo se, že milníkem by mohlo být otevření pobočky v Mexico City v roce 1929. Bratři se ale setkávali s různými překážkami. Když bylo jasně řečeno, že kázání se nemá spojovat s obchodní činností, jeden kolportér se urazil a založil vlastní skupinu ke studiu Bible. V té době musel být také nahrazen dozorce pobočky, protože se začal chovat v rozporu s Biblí. Svědkové v Mexiku potřebovali duchovně povzbudit!

Bratrům a sestrám návštěva bratra Rutherforda hodně pomohla. Přednesl dva burcující proslovy na sjezdu a také pět rozhlasových přednášek. Bylo to vůbec poprvé, kdy se dobrá zpráva v Mexiku šířila po rádiových vlnách. Návštěva bratra Rutherforda a podpora od Jehovy dodala svědkům nový elán. A nově jmenovaný dozorce pobočky se hned po sjezdu pustil do práce.

V následujícím roce se konaly rovnou dva sjezdy, jeden v Mexico City a druhý v přístavním městě Veracruz. Tvrdá práce bratrů a sester začala nést ovoce. V roce 1931 bylo v Mexiku 82 zvěstovatelů. Během následujících deseti let se jejich počet zdesetinásobil! Na teokratický sjezd, který se v Mexico City konal v roce 1941, přišlo asi 1 000 lidí.

Na „Teokratický sjezd svobodného národa“, který se v roce 1943 konal ve 12 městech po celém Mexiku, svědkové zvali veřejnost pomocí takzvaných sendvičových pochodů. a Každý  měl na ramenou zavěšené dva plakáty, jeden vpředu a druhý vzadu. Svědkové tuto metodu kázání používali už od roku 1936.

O tom, jak účinné byly sendvičové pochody v Mexico City, časopis La Nación napsal: „První den [sjezdu] byli [svědkové] požádáni, aby pozvali další lidi. Následující den bylo účastníků víc než míst k sezení.“ Úspěch těchto pochodů ale příliš nepotěšil katolickou církev, a tak proti svědkům zorganizovala kampaň. Bratry a sestry ale takový odpor nepřiměl k tomu, aby se stáhli z ulic. La Nación to komentoval: „Po celém městě pochodují ... muži a ženy jako živé reklamní ‚sendviče‘.“ K článku byla připojena fotografie svědků v ulicích Mexico City s popiskem „Záplava v ulicích“.

Zúčastnit se sjezdu v těch letech nebylo pro většinu svědků v Mexiku vůbec jednoduché. Mnoho jich žilo v odlehlých vesnicích, kam nevedla železnice, a často ani silnice. Jeden sbor napsal: „Naše jediné spojení se světem jsou telegrafní dráty.“ A tak účastníci sjezdu museli často cestovat několik dní pěšky nebo na mule, aby se vůbec dostali k vlaku, který by jel do města, kde se konal sjezd.

Většina svědků byla chudá a sotva měli na cestu tam. Někteří byli ubytováni u místních bratrů a sester, kteří je u sebe s láskou přijali, a jiní zase v sálech Království. Při jednom sjezdu byla skupina asi 90 svědků ubytována v pobočce. Spali na „postelích tvořených 20 pěkně seřazenými krabicemi knih“. Zpráva z Ročenky uváděla, že všichni byli vděční a považovali to za mnohem „lepší než spát na betonové podlaze“.

I když tito svědkové museli kvůli sjezdům přinést tolik obětí, měli velkou radost, že se těch krásných setkání mohli zúčastnit. Dnes se počet zvěstovatelů v Mexiku pomalu blíží jednomu milionu, ale tato vděčnost je mezi nimi stále vidět. b Ve zprávě mexické pobočky z roku 1949 se o bratrech a sestrách psalo: „Žádné těžkosti nedokážou zadusit jejich nadšení pro pravdu. O každém sjezdu si ještě dlouhou dobu povídají. Bratři a sestry se stále ptají: ‚Kdy budeme mít další sjezd?‘“ A toto by se o svědcích v Mexiku dalo napsat i dnes. (Z našeho archivu ve Střední Americe.)