Ten děsivý zážitek byl milníkem v mém životě, protože jsem tehdy začal hledat stvořitele. Než vám ale dovyprávím, co se tu noc stalo, vrátím se ve vzpomínkách do dětství. Řeknu vám, co mě ovlivnilo a připravilo mé srdce na hledání Boha.

Narodil jsem se v roce 1937 v hornickém městě Guesnain na severu Francie. Od táty, který pracoval v dolech, jsem se naučil vážit si tvrdé práce. Předal mi taky silný smysl pro spravedlnost. Zastával se horníků, kteří pracovali ve špatných podmínkách. Snažil se zlepšit jejich situaci, a tak se přidal k odborům a účastnil se stávek. Navíc byl znechucený pokrytectvím, které viděl u místních duchovních. Mnozí si žili docela dobře, a přesto žádali horníky, kteří měli hluboko do kapsy, aby jim dávali jídlo a peníze. Táta měl k jejich chování takový odpor, že mě k náboženství vůbec nevedl. Dokonce jsme doma nikdy nemluvili ani o Bohu.

 V dospívání jsem i já začal nenávidět nespravedlnost. Lidé měli předsudky vůči některým cizincům, kteří ve Francii žili. Já jsem ale s dětmi přistěhovalců hrával fotbal a rád jsem s nimi trávil čas. Navíc moje maminka byla Polka. Přál jsem si, aby lidé všech ras spolu žili v míru a byli si rovni.

V roce 1957 jsem dostal povolávací rozkaz. A tak jsem skončil v alžírských horách a ocitl se v situaci, o které jsem mluvil na začátku. Potom co jsem do temné noci vykřikl „Bože, pomoz mi!“, neobjevil se přede mnou nepřátelský voják, ale divoký osel! Spadl mi kámen ze srdce. Přesto mě ta situace – a válka samotná – přiměly víc přemýšlet o smyslu života. Proč jsme zde? Záleží Bohu na nás? Bude někdy trvalý mír?

Později když jsem dostal opušťák a jel k rodičům, potkal jsem jednoho svědka Jehovova. Dal mi La Sainte Bible, což byl francouzský katolický překlad Bible, který jsem po návratu do Alžírska začal číst. Zvlášť na mě zapůsobila slova ve Zjevení 21:3, 4, kde se píše: „Boží stan je s lidmi. ... Setře jim z očí každou slzu a smrt už nebude a nebude už ani truchlení, ani křik, ani bolest.“ * Nic takového jsem předtím nikdy neslyšel. Mohla by to být pravda? říkal jsem si. V té době jsem o Bohu ani o Bibli skoro nic nevěděl.

Když jsem se v roce 1959 vrátil z vojny, potkal jsem Françoise. Patřil ke svědkům a hodně mě toho o Bibli naučil. Například mi v ní ukázal, že Bůh má jméno Jehova. (Žalm 83:18) Taky mi vysvětlil, že Jehova zajistí, aby byla na zemi spravedlnost a rajské podmínky, a splní svůj slib ze Zjevení 21:3, 4.

To, co jsem se dozvídal, dávalo smysl a hluboce to na mě působilo. Ale taky se ve mně hromadil vztek na kněze a chtěl jsem je odsoudit za to, že učí něco, co není v Bibli. Podle všeho jsem byl pořád ovlivněný tátovými názory a byl jsem netrpělivý. Chtěl jsem něco udělat hned.

François a jiní svědkové, se kterými jsem začal kamarádit, mi pomohli se zklidnit. Vysvětlili mi, že úkolem křesťanů není lidi soudit, ale dát jim naději, která vyplývá z dobré zprávy o Božím království. To dělal Ježíš a pověřil tím i své následovníky. (Mat. 24:14; Luk. 4:43) Musel jsem se taky naučit mluvit s lidmi laskavě a taktně, bez ohledu na jejich vyznání. Bible říká, že „Pánův otrok se nemá hádat, ale má být ke všem laskavý“. (2. Tim. 2:24)

Udělal jsem potřebné změny a v roce 1959 jsem se dal na krajském sjezdu pokřtít. Tam jsem potkal mladou sestru Angèle a zamiloval jsem se do ní. Začal  jsem chodit do jejího sboru na shromáždění a v roce 1960 jsme se vzali. Je to opravdu výjimečná žena, skvělá manželka a vzácný dar od Jehovy. (Přísl. 19:14)

Během let jsem se naučil spoustu důležitých věcí od moudrých a zkušených bratrů. Jednou z nich je určitě tohle: Aby člověk zvládl jakýkoli těžký úkol, musí být pokorný a řídit se radou z Přísloví 15:22, kde se píše: „Díky mnoha rádcům se [plány] uskuteční.“

V roce 1964 jsem si začal uvědomovat, jak jsou ta slova pravdivá. Byl jsem jmenován krajským dozorcem a cestoval jsem do sborů, abych povzbuzoval a duchovně budoval bratry a sestry. Nicméně mi bylo teprve 27 a chyběly mi zkušenosti. A tak jsem dělal chyby. Snažil jsem se z nich ale poučit. Především jsem získal mnoho cenných poučení od schopných a moudrých rádců.

Vybavila se mi teď situace z doby, kdy jsem začínal. Po návštěvě jednoho sboru v Paříži se mě jeden zkušený bratr zeptal, jestli bych měl chvilku. „Určitě,“ řekl jsem.

Zeptal se mě: „Louisi, když lékař navštíví nějakou domácnost, na koho se jde podívat?“

„Na nemocného,“ odpověděl jsem.

On na to: „Správně. Všiml jsem si ale, že většinu času trávíš s těmi, kdo jsou na tom duchovně dobře, třeba s dozorcem sboru. U nás je mnoho bratrů a sester, kteří jsou sklíčení, noví nebo nesmělí. Určitě by byli rádi, kdyby ses jim chvíli věnoval, nebo k nim dokonce přišel na jídlo.“

Rada toho drahého bratra byla namístě a byla velmi cenná. Jeho láska k Jehovovým ovečkám na mě hluboce zapůsobila. Uznal jsem, že má pravdu, a hned jsem se jeho radou začal řídit. Za takové bratry děkuju Jehovovi.

V letech 1969 a 1973 jsem sloužil jako dozorce oddělení kuchyně na dvou mezinárodních sjezdech v Colombes v Paříži. Sjezd v roce 1973 trval pět dní a my jsme museli připravovat jídlo pro 60 000 lidí!  Neměl jsem nejmenší tušení, jak to zvládnu. Ale opět se ukázalo, že klíčem k úspěchu jsou slova z Přísloví 15:22 – poradit se s moudrými. Dal jsem na rady duchovně zralých mužů, kteří měli zkušenosti v oboru. Patřili k nim řezníci, zelináři, kuchaři a nákupčí. Společnými silami jsme tenhle mamutí úkol zvládli.

V roce 1973 jsme byli s manželkou pozváni do francouzského betelu. První úkol, kterým mě bratři pověřili, pro mě byla další velká výzva. Měl jsem zajišťovat publikace pro naše bratry v Kamerunu. V této africké zemi byla v letech 1970 až 1993 naše činnost zakázaná. Znovu jsem měl pocit, že je to nad mé síly. Nejspíš si toho všiml dozorce pobočky, a tak mě povzbudil: „Naši bratři v Kamerunu mají velký duchovní hlad. Musíme se o ně postarat!“ A to jsme taky udělali.

Několikrát jsem cestoval do zemí, které s Kamerunem sousedí, abych se tam setkal se staršími z této země. Tito stateční a rozvážní muži mi pomohli zařídit všechno potřebné, aby bratři v Kamerunu mohli pravidelně dostávat duchovní pokrm. Jehova našemu úsilí požehnal. Během 20 let bratrům nechybělo jediné číslo časopisu Strážná věž ani měsíčníku Naše služba Království.

Už v době, kdy jsem s Angèle začal chodit, jsem si všiml, že má blízký vztah s Jehovou. Během našeho manželství to bylo ještě patrnější. Vlastně už večer v den naší svatby mě poprosila, abych se pomodlil a řekl Jehovovi, že mu jako manželé chceme sloužit naplno. Jehova tu modlitbu vyslyšel.

 Angèle mi taky pomohla, abych se na Jehovu plně spoléhal. Jeden příklad: Když nás v roce 1973 pozvali do betelu, váhal jsem, protože jsem krajskou službu miloval. Ale Angèle mi připomněla, že jsme svůj život zasvětili Jehovovi. Neměli bychom dělat cokoli, o co nás jeho organizace požádá? (Hebr. 13:17) Co na to říct? A tak jsme šli do betelu. Během našeho společného života její rozvážnost, dobrý úsudek a duchovní pohled na věci posilovaly naše manželství a pomohly nám dělat dobrá rozhodnutí.

I když nám léta přibývají, Angèle je stále vynikající manželkou a podporuje mě. Například abychom se mohli zúčastnit teokratických škol, které jsou často v angličtině, začali jsme tvrdě pracovat na tom, abychom se v ní zlepšili. Mimo jiné to znamenalo přejít do anglického sboru, a to i když nám bylo přes 70. Jako člen výboru pobočky mám hodně povinností, a tak studovat nový jazyk pro mě bylo náročné. Ale s Angèle jsme si pomáhali. Teď už je nám přes 80 a dál se na shromáždění připravujeme v angličtině i francouzštině. Taky se snažíme být s naším sborem co nejčastěji na shromáždění a ve službě. Jehova našemu úsilí naučit se anglicky požehnal.

V roce 2017 jsme měli mimořádnou čest zúčastnit se školy pro členy výborů poboček a jejich manželky, která se konala ve vzdělávacím středisku Strážné věže v Pattersonu ve státě New York.

Jehova je opravdu Vznešený učitel. (Iz. 30:20) Nepřekvapuje nás tedy, že jeho služebníci – mladí i staří – dostávají to nejlepší možné vzdělání. (5. Mojž. 4:5–8) Všiml jsem si, že mladí, kteří naslouchají Jehovovi a zkušeným bratrům a sestrám, dělají hezké duchovní pokroky a jsou v životě úspěšní. Přísloví 9:9 nám připomínají: „Poděl se s moudrým, a bude ještě moudřejší. Pouč toho, kdo jedná správně, a jeho znalostí přibude.“

Občas si vzpomenu na tu temnou děsivou noc v alžírských horách před asi 60 lety. Vůbec jsem netušil, co dobrého mě v životě čeká. Od druhých jsem se toho tolik naučil! Díky Jehovovi jsme měli s Angèle bohatý a uspokojující život. Jsme rozhodnutí, že se nikdy nepřestaneme učit od našeho nebeského Otce a od moudrých a zkušených bratrů a sester, kteří ho milují.