V následujícím roce zaznělo v betelu oznámení, že se hledají dobrovolníci, kteří by sloužili v jihoafrické pobočce, kde se měla instalovat nová rotačka. Přihlásil jsem se a byl jsem nadšený, že mě vybrali. Spolu se mnou tam měli jet tři další bratři z kanadského betelu – Dennis Leech, Bill McLellan a Ken Nordin. Řekli nám, že dostaneme lístek jenom na cestu tam.

Zatelefonoval jsem mamince a řekl jí: „Mami, mám novinu. Jedu do Jihoafrické republiky.“ Maminka byla tichá žena, ale měla silnou víru a blízký vztah s Jehovou. Moc toho neřekla, ale věděl jsem, že mě v tom podpoří. Ona ani tatínek proti mému rozhodnutí nic nenamítali, i když byli smutní, že budu tak daleko.

V brooklynském betelu jsme my čtyři dostali tříměsíční školení na obsluhu speciálního sázecího stroje. Pak jsme nastoupili na nákladní loď a odpluli do Kapského Města v Jihoafrické republice. Zrovna mi bylo 20. V Kapském Městě jsme nasedli na vlak a vydali se za soumraku na dlouhou cestu do Johannesburgu. První zastávka při úsvitu byla v jednom malém městě v polopouštní oblasti Karoo. Bylo tam horko a mračna prachu. Všichni čtyři jsme vykoukli z okna a říkali si: Kde to jsme? Kam jsme se to vydali? V pozdějších letech, když jsme se do té oblasti vraceli, na nás ta kouzelná městečka a jejich pohodová atmosféra vždycky zapůsobily.

Několik let jsem měl za úkol obsluhovat úžasný, ale složitý linotypový stroj, který sázel řádky písmen odlité z olova pro tisk Strážné věže a Probuďte se! Naše pobočka tiskla časopisy v mnoha afrických jazycích nejen pro Jihoafrickou republiku, ale taky pro hodně zemí na sever od ní. Ta nová rotačka, kvůli které jsme jeli přes půl světa, rozhodně neležela ladem.

Později jsem pracoval v kanceláři tiskárny, která měla na starost různé aspekty tisku, expedice a překladatelské činnosti. Měl jsem hodně práce, ale byl jsem šťastný a spokojený.

V roce 1968 jsem se oženil s Laurou Bowenovou, která bydlela poblíž betelu. Byla průkopnice a pracovala taky jako písařka pro překladatelské oddělení. V té době nebylo možné, aby novomanželé v betelu zůstali, a tak nás poslali do zvláštní průkopnické služby. Měl jsem trochu obavy. Po deseti letech v betelu, kde jsem měl vždycky jídlo a střechu nad hlavou, jsem přemýšlel, jak vyjdeme z příspěvku pro zvláštní průkopníky. Měsíčně jsme každý dostávali 25 randů (což tehdy odpovídalo asi 700 korunám) – pokud jsme dosáhli požadovaného počtu hodin, opětovných návštěv a rozšířených publikací. Za ty peníze jsme museli zaplatit nájem, jídlo a dopravu, ale taky jsme z nich hradili léčebné a jiné osobní výdaje.

Byli jsme přiděleni do malé skupiny poblíž Durbanu, který leží na pobřeží Indického oceánu. Žilo tam hodně Indů. Mnozí z nich byli potomci nevolníků, kteří koncem 19. století pracovali v cukrovarnickém průmyslu. Lidé, kteří tam žili, už měli jinou práci, ale přesto si zachovali svoji kulturu a kuchyni, včetně lahodného kari. A mluvili anglicky, což pro nás bylo jednodušší.

Zvláštní průkopníci měli každý měsíc strávit ve službě 150 hodin, takže jsme si s Laurou na první den naplánovali šest hodin služby. Bylo vedro a vlhko. Neměli jsme žádné opětovné návštěvy ani biblická studia, takže jsme šest hodin kázali dům od domu. Chvíli potom, co jsme začali, jsem se podíval na hodinky. Uběhlo teprve 40 minut! Říkal jsem si: Zvládneme to vůbec?

Brzy jsme se v tom naučili chodit. Každý den jsme si připravili sendviče a do termosky dali polívku nebo kafe. Když jsme si potřebovali odpočinout, zaparkovali jsme našeho malého volkswagena do stínu pod nejbližší strom. Někdy nás obklopily krásné indické děti a zvědavě si nás prohlížely. Za pár dní jsme si uvědomili, že po prvních dvou třech hodinách zbytek dne uteče rychle.

Mluvit s těmi pohostinnými lidmi o Bibli byla radost! Zjistili jsme, že Indové jsou uctiví, laskaví a milují Boha. Mnozí hinduisté dobrou zprávu přijali. Rádi se dozvídali o Jehovovi, Ježíšovi, o Bibli, o novém světě, kde budou lidé žít v míru, a o naději pro mrtvé. Za rok jsme měli 20 biblických studií. Každý den jsme obědvali s nějakou rodinou, se kterou jsme studovali. Byli jsme šťastní.

Brzy jsme dostali další pověření – krajskou službu podél nádherného pobřeží Indického oceánu. Každý týden jsme bydleli u nějaké rodiny doma, navštěvovali jsme zvěstovatele, chodili s nimi do služby a povzbuzovali je. Sžili jsme se s nimi a rádi jsme trávili čas s jejich dětmi a domácími mazlíčky. Dva úžasné roky utekly jako voda. Pak mi zničehonic zavolali bratři z pobočky: „Byli bychom rádi, kdybyste se vrátili do betelu.“ Odpověděl jsem: „Víte, jsme tady opravdu šťastní.“ Ale samozřejmě jsme byli ochotní jít, kamkoli nás bratři pošlou.

Mým úkolem bylo pracovat ve služebním oddělení, kde jsem se hodně naučil od mnoha zkušených bratrů. V té době jsme po každé návštěvě krajského dozorce poslali do sboru dopis, který jsme napsali na základě zprávy od něj. Cílem bylo sbor povzbudit a předat mu potřebné rady. Znamenalo to spoustu práce pro bratry, kteří překládali korespondenci z xhoštiny, zuluštiny a jiných jazyků do angličtiny a pak z angličtiny do těchto afrických jazyků. Moc jsem si vážil tvrdě pracujících překladatelů, kteří mi pomohli ještě víc pochopit těžkosti, se kterými naši černí afričtí bratři a sestry bojují.

V té době byl v Jihoafrické republice apartheid. Každá rasová skupina žila v oddělené oblasti, takže spolu lidé různých ras  netrávili čas. Naši černí afričtí bratři mluvili svými jazyky, kázali v nich a pořádali v nich shromáždění.

Protože jsem vždycky předtím spolupracoval s anglicky mluvícími sbory, moc černých Afričanů jsem neznal. Ale teď jsem měl příležitost něco se o nich i o jejich kultuře a zvycích naučit. Dozvěděl jsem se, jaké problémy musí řešit kvůli místním tradicím a náboženským naukám. Museli být odvážní, když zavrhli nebiblické tradice a čelili silnému odporu ze strany rodiny a vesnice, protože se nechtěli podílet na spiritistických praktikách. Na venkově byli lidé hodně chudí. Mnozí neměli skoro žádné vzdělání, ale vážili si Bible.

Měl jsem tu čest pomáhat s řešením některých právních případů, které se týkaly svobody uctívání a neutrality. Velmi posilovalo moji víru, když jsem viděl, jak věrné a odvážné jsou děti svědků, které byly vyloučené ze školy za to, že se odmítly připojit k modlitbám a náboženským písním.

Jiný problém řešili bratři a sestry v malé africké zemi, které se tehdy říkalo Svazijsko. Když zemřel král Sobhuza II., od všech občanů se vyžadovalo, aby zachovávali určité smuteční zvyky. Muži si museli oholit hlavu a ženy ostříhat vlasy nakrátko. Mnozí bratři a sestry byli pronásledovaní za to, že to odmítli udělat. Tento zvyk totiž souvisel s uctíváním předků. To, jak byli Jehovovi oddaní, na nás hluboce zapůsobilo. Od našich afrických bratrů jsme se hodně naučili o věrnosti a trpělivosti. Naši víru to velmi upevnilo.

V roce 1981 mě bratři pověřili, abych se podílel na vývoji metod tisku, které byly řízeny počítačem. Takže jsem se vrátil zpátky do tiskárny. Bylo to vzrušující období! Svět tisku zažíval velké změny. Jeden místní obchodní zástupce poskytl pobočce nezávazně na vyzkoušení fotosázecí stroj. Výsledkem bylo, že jsme devět linotypových strojů nahradili pěti fotosázecími. Taky jsme pořídili novou rotačku. Tiskli jsme toho víc než kdy dřív!

 Zavedení počítačů vedlo k vývoji nových sázecích metod, při kterých se používal mnohojazyčný elektronický publikační systém (MEPS). Když jsme my čtyři betelité odjížděli z Kanady do Jihoafrické republiky, čekal nás tam těžkopádný pomalý linotyp. Za tu dobu technologie urazily obrovský kus cesty. (Iz. 60:17) Tehdy jsme už všichni čtyři byli šťastně ženatí. Vzali jsme si průkopnice, které milovaly Jehovu. Bill a já jsme dál sloužili v betelu. Ken a Dennis si založili rodiny a žili nedaleko.

V pobočce bylo čím dál víc práce. Biblická literatura se překládala a tiskla ve stále větším počtu jazyků a posílala se jiným pobočkám. Byl proto potřeba nový betelový komplex. Bratři ho postavili v nádherné oblasti západně od Johannesburgu a v roce 1987 byl zasvěcen. Jsem moc rád, že jsem to všechno mohl zažít a sloužit tolik let jako člen výboru pobočky v Jihoafrické republice.

V roce 2001 jsme zažili velké překvapení. Měl jsem začít sloužit v nově vzniklém výboru pobočky ve Spojených státech. I když jsme byli smutní, že musíme opustit práci a přátele v Jihoafrické republice, těšili jsme se na novou etapu života.

Dělali jsme si ale starosti s tím, že budeme daleko od Lauřiny maminky, která už měla svůj věk. Z New Yorku jsme toho pro ni moc udělat nemohli. Ale Lauřiny tři sestry se nabídly, že jí budou fyzicky, citově i finančně pomáhat. Řekly nám: „My v celodobé službě být nemůžeme, ale když se o maminku postaráme, vy v ní můžete pokračovat.“ Jsme jim za to moc vděční.

Podobně můj bratr a jeho manželka, kteří žili v Torontu, pečovali o moji ovdovělou maminku. V té době s nimi žila už víc než 20 let. Velmi si vážíme toho, jak se o ni s láskou starali až do její smrti. Zemřela brzy po tom, co jsme dorazili do New Yorku. Je to velké požehnání mít rodinu, která vás podporuje a je ochotná udělat ve svém životě změny, aby na sebe mohla vzít odpovědnost postarat se o stárnoucí rodiče, což může být někdy dost náročné.

Několik let jsem pracoval na výrobě literatury. Produkce se ještě víc zmodernizovala a zjednodušila. Teď už nějakou dobu pracuju v nákupním oddělení. Je úžasné, že už 20 let jsme součástí této obrovské pobočky, do které patří asi 5 000 členů rodiny betel a 2 000 externích spolupracovníků.

Před 60 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou tady. Laura mě celou tu dobu věrně podporovala. Prožil jsem opravdu bohatý život. Vážím si těch různých úkolů, které jsme měli, a všech úžasných lidí, se kterými jsme pracovali. Patří k nim taky mnozí bratři a sestry z různých poboček po celém světě, které jsme navštívili. Teď je mi už přes 80, a tak nemusím pracovat tolik hodin denně. Navíc je tady spousta schopných mladých bratrů, se kterými se můžu o svou práci podělit.

Žalmista napsal: „Šťastný je národ, jehož Bohem je Jehova.“ (Žalm 33:12) Je to skutečně tak. Jsem moc rád, že můžu sloužit Jehovovi s jeho šťastným lidem!