Měli jste někdy lehkou virózu? Možná jste se uzdravili tak rychle, že si na to ani nepamatujete. Se zármutkem je to ale jinak. Doktor Alan Wolfelt ve své knize Healing a Spouse’s Grieving Heart píše, že „neexistuje něco jako rychlý zármutek“. Ale dodává: „Čas a podpora přátel vám pomůžou, aby se zármutek zmírnil.“

Zamysleme se například nad tím, jak reagoval Boží služebník Abraham, když mu zemřela manželka Sára. V původním biblickém textu se píše, že „nad Sárou začal truchlit a plakat“. Výraz „začal“ naznačuje, že to trvalo nějakou dobu, než se s touto ztrátou vyrovnal. * Dalším příkladem je Jákob, kterému namluvili, že jeho syna Josefa zabilo divoké zvíře. Truchlil „mnoho dnů“ a členové jeho rodiny ho nemohli utěšit. Smrt syna ho tížila i po několika letech. (1. Mojžíšova 23:2; 37:34, 35; 42:36; 45:28)

Takovou bolest prožívá hodně lidí i dnes. Uvažujte o následujících dvou příkladech.

• „Můj manžel Robert zemřel 9. července 2008. To ráno, kdy se mu stala smrtelná nehoda, bylo jako každé jiné. Po snídani jsme si jako vždycky, když odcházel do práce, dali pusu, objali se a řekli si: ‚Miluju tě.‘ I po šesti letech mě to pořád bolí. Myslím, že se se ztrátou Roba nikdy nevyrovnám.“ (Gail, 60 let)

• „I když od smrti mé milované manželky uplynulo už přes 18 let, pořád mi chybí a cítím smutek. Kdykoli uvidím v přírodě něco krásného, vrátím se v myšlenkách k ní a bezděčně mě napadne, jak moc by se jí líbilo to, co teď vidím já.“ (Etienne, 84 let)

To, že lidé tak dlouho a bolestně prožívají smrt svých blízkých, je tedy zcela přirozené. Každý člověk truchlí jinak, a nebylo by proto moudré soudit, jestli je určitý způsob správný, nebo ne. Zároveň bychom neměli odsuzovat ani sebe, pokud se nám zdá, že na smrt blízkého člověka reagujeme přehnaně. Jak můžeme smutek překonat?