Přijde za vámi váš šestiletý syn a zeptá se: „Tatínku, ty taky jednou umřeš?“ Zarazí vás to a říkáte si: Je už dost velký na to, aby to pochopil? Jak s ním mám mluvit o smrti?

Děti o smrti přemýšlí. Někdy při hře dělají, jako že někdo zemře. Téma smrti by proto nemělo být tabu a neměli byste své děti odrazovat, aby se na ni ptaly. Když si s dítětem čas od času o smrti otevřeně promluvíte, pomůžete mu, aby se dokázalo vyrovnat se ztrátou někoho blízkého.

Nemusíte se bát, že kvůli takovým rozhovorům začne trpět morbidními představami. Spíše tím jeho obavy zmírníte. Někdy ale může být potřeba uvést na pravou míru jeho mylné názory. Někteří odborníci například tvrdí, že děti do šesti let často nevnímají smrt jako úplný konec. V jejich hrách někdo v jednu chvíli zemře a za chvíli zase ožije.

Když ale povyrostou, začnou si vážnost smrti uvědomovat, a tak se na ni můžou najednou začít ptát, mít z ní obavy, nebo dokonce strach, zejména když jim zemře někdo blízký. Je tedy důležité si o tomto tématu povídat. Odbornice na duševní zdraví Marion Hazaová říká: „Pokud dítě cítí, že o této otázce doma nesmí mluvit, může u něj vzniknout silná úzkost ze smrti.“

Nemějte přehnané obavy z toho, co říct. Podle jedné studie děti prostě chtějí, abyste jim „laskavými slovy řekli pravdu“. Dítě většinou nepoloží otázku, pokud není připravené přijmout odpověď.

Využijte vhodné situace k rozhovoru. Když vaše dítě najde mrtvého ptáčka u cesty nebo když mu zemře domácí mazlíček, zkuste mu položit pár jednoduchých otázek a společně si o nich popovídat. Například: „Myslíš, že se to mrtvé zvířátko trápí? Myslíš, že je mu zima nebo že má hlad? Jak se pozná, že je někdo mrtvý?“ (Biblická zásada: Kazatel 3:1, 7)

Nezatajujte pravdu. Když zemře nějaký příbuzný nebo známý, vyhněte se zavádějícím výrokům typu „babička odjela na dlouhou cestu“. Vaše dítě by si mohlo myslet, že se zase brzo vrátí. Radši mluvte jednoduše a jasně. Můžete třeba říct: „Když babička zemřela, její tělo přestalo fungovat. Už si s ní sice nemůžeme povídat, ale můžeme na ni vzpomínat.“ (Biblická zásada: Efezanům 4:25)

Uklidněte ho. Možná si myslí, že zavinilo něčí smrt svojí myšlenkou nebo tím, co udělalo. Místo abyste mu prostě řekli, že to tak není, zeptejte se ho: „Proč si myslíš, že to je tvoje chyba?“ Pozorně mu naslouchejte a nezlehčujte přitom jeho pocity. Vzhledem k tomu, že malé dítě si může myslet, že teď zemřou i další jeho blízcí, ujistěte ho, že se nemusí bát.

Rozpovídejte ho. Mluvte bez zábran o blízkých, kteří zemřeli, včetně příbuzných, které vaše dítě nepoznalo. Zavzpomínejte, co jste zažili s tetou, strejdou nebo s prarodiči a můžete přidat i nějakou vtipnou historku. Když si o nich budete povídat, vaše dítě bude chápat, že je přirozené o nich mluvit nebo na ně vzpomínat. Nenuťte ho však do rozhovoru za každou cenu. Určitě se zase naskytne příležitost, kdy budete moct toto téma nakousnout. (Biblická zásada: Přísloví 20:5)