Asijští kočovníci, kteří založili mocnou říši

Na Rusi zavládl zmatek a strach. Po stepích se od východu jako hejna kobylek řítili válečníci na koních. Pobíjeli a loupili. Každé vojsko, které se jim postavilo na odpor, zničili. Jejich vpádu bylo ušetřeno jen území Novgorodu. Jeden tamní kronikář nájezdníky popsal jako „neznámé kmeny“ mluvící podivným jazykem.

ÚTOČNÍCI byli Mongolové. Jejich domovem byla travnatá náhorní rovina dnešního Mongolska ve střední a severovýchodní Asii. Svým bleskovým tažením, jež bylo zahájeno na počátku 13. století našeho letopočtu, změnili tvář Asie a poloviny Evropy. Během pouhých 25 let si Mongolové podrobili obyvatelstvo většího počtu území, než kolik jich Římané dobyli za čtyři století. Na vrcholu své moci panovali nad oblastí, jež se rozkládala od Koreje po Uhry a od Sibiře po Indii — byla to největší pevninská říše v celých známých dějinách.

Anály mongolské říše, která neměla příliš dlouhé trvání, nejen vrhají světlo na dějiny Asie a Evropy, ale také dokládají pravdivost mnoha biblických výroků, jež se týkají lidské povahy a vlády člověka nad člověkem. Bible například říká, že lidská sláva je marná a pomíjivá. (Žalm 62:9; 144:4) Také v ní čteme: „Člověk panuje nad člověkem k jeho škodě.“ (Kazatel 8:9) A jak je v Bibli symbolicky znázorněno, politické mocnosti, které agresivně usilují o nadvládu nad jinými národy, se chovají jako divoká zvířata. *

Kdo vlastně byli Mongolové?

Mongolové byli kočovníci sdružení v kmenech. Byli to obratní jezdci na koních a zabývali se pastevectvím, obchodováním a lovem. Na rozdíl od většiny ostatních národů, které měly poměrně málo vycvičených a vyzbrojených bojovníků, u Mongolů byl prakticky každý muž, který měl koně a luk, zdatným a zběsilým bojovníkem. A každý kmen byl neochvějně oddán svému vůdci, kterému se říkalo chán.

Jeden chán, který se jmenoval Temüdžin (přibližně 1162–1227), po dvaceti letech bojů sjednotil pod svým vedením asi 27 mongolských kmenů. Později po boku Mongolů bojovali muslimové turkického původu, zvaní Tataři. Zajímavé je, že když se Mongolové jako ničivá síla nezadržitelně řítili na západ, zděšení Evropané je nazvali Tartary. * V roce 1206 Mongolové dali Temüdžinovi, jemuž tehdy bylo něco přes 40 let, titul Čingischán. Tento titul může znamenat „silný panovník“ nebo „světovládce“.  Temüdžin byl také označován jako Velký chán.

Hordy Čingischánových jízdních lukostřelců útočily rychle a divoce, často na několika frontách vzdálených od sebe tisíce kilometrů. Podle díla Encarta Encyclopedia se Čingischán z vojenského hlediska „vyrovnal Alexandrovi Velikému nebo Napoleonovi“. Čingischánův současník, perský historik Džuzdžání, se o něm vyjádřil, že to byl muž „velmi energický, bystrý, nadaný a rozumný“. Také o něm řekl, že to byl „řezník“.

Expanze z Mongolska

Severní Čínu okupovali Mandžuové, kteří označili svou dynastii jako Ťin neboli „Zlatou“. K tomu, aby se Mongolové dostali na mandžuské území, museli projít hrozivou pouští Gobi. To však pro kočovníky, kteří se v nejnutnějším případě dokázali živit koňským mlékem a krví, nebylo příliš velkou překážkou. Ačkoli se Čingischánovi podařilo rozšířit do Číny a Mandžuska svou vládu, boje se táhly ještě asi dvacet let. Mezi Číňany si Velký chán vybíral učence, řemeslníky a kupce, a také techniky, kteří uměli vyrábět obléhací stroje, katapulty a bomby se střelným prachem.

Čingischán si zajistil kontrolu nad obchodními trasami Hedvábné cesty, která vedla do zemí daleko na západě, a pak usiloval o obchodní spojenectví se sousedním turkickým sultánem Muhammadem. Ten panoval nad rozlehlou říší, jež se rozkládala na území dnešního Afghánistánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a na většině území Íránu.

V roce 1218 dospěla mongolská delegace na hranici sultánovy říše, patrně s úmyslem navázat obchodní styky. Místní vladař je však dal popravit. Tím uvedl do pohybu události, které vedly k prvnímu vpádu Mongolů do muslimské země. Mongolové, kterých prý bylo jako mravenců, další tři roky systematicky plenili a vypalovali města a pole a hromadně pobíjeli sultánovy poddané. Ušetřili pouze jednotlivce, kteří měli dovednosti, jež Mongolové potřebovali.

Mongolská vojska v počtu asi 20 000 bojovníků potom projela Ázerbajdžánem a Gruzií do stepí na sever od Kavkazu. Porazila všechna vojska, s nimiž se setkala, včetně vojska ruského o síle 80 000 mužů. Při výpravě, která byla dlouhá asi 13 000 kilometrů, Mongolové obešli Kaspické moře, což někteří považují za nejdelší jízdní tažení v dějinách. Série výbojů, které tehdy uskutečnili, se stala pro pozdější mongolské panovníky vzorem při jejich budoucí invazi do východní Evropy.

Čingischánovi nástupci

Následujícím Velkým chánem se stal Ogodej, třetí ze čtyř synů, které měl Čingischán se  svou hlavní manželkou. Ogodej si znovu zajistil nadvládu nad dobytými zeměmi, přijal tribut od vazalských panovníků a dokončil tažení proti severočínské dynastii Ťin.

Ve snaze udržet si jak říši, tak i rozmařilý způsob života, na jaký si Mongolové zvykli, se Ogodej nakonec rozhodl pustit se opět do války — avšak proti zemím, které ještě nebyly vypleněny. Zaútočil na dvou frontách — na západě proti evropským zemím a v jižní Číně proti dynastii Sung. Evropské tažení se podařilo. Pokud však jde o hlavní území dynastie Sung, Mongolové zde sice dílčích úspěchů dosáhli, ale vcelku jejich snaha selhala.

Tažení na západ

V roce 1236 se na západ směrem k Evropě vydala vojenská jízda v počtu asi 150 000 bojovníků. Nejprve se zaměřili na území podél Volhy. Pak zaútočili na ruské městské státy. Kyjev lehnul popelem. Mongolové slibovali, že ušetří města, jejichž obyvatelé jim dají desetinu ze všeho. Rusové však dali přednost boji. Mongolové pomocí katapultů vrhali na nepřátele kameny, hořící naftu a ledek. Když byly hradby prolomeny, dobyvatelé se vřítili do města a způsobili hrozné krveprolití. Jeden historik napsal, že „nezůstalo otevřené ani jediné oko, které by mohlo oplakávat mrtvé“.

Mongolská vojska zpustošila Polsko, Uhry a přiblížila se až k hranicím dnešního Německa. Západní Evropa se připravovala na útok, ale k němu už nedošlo. V prosinci roku 1241 chán Ogodej zemřel, údajně zpitý do němoty. Velitelé proto spěchali domů do hlavního města Karakorum, jež leželo 6 000 kilometrů daleko, aby tam zvolili nového panovníka.

Po Ogodejovi nastoupil jeho syn Güyük. Obřadu, při němž byl uveden na trůn, přihlížel jistý italský mnich. Podnikl patnáctiměsíční cestu přes území ovládané Mongoly, aby doručil dopis od papeže Inocence IV. Ten žádal o ujištění, že do Evropy už nebudou podnikány žádné nájezdy, a vybízel Mongoly, aby přijali křesťanství. Güyük nic neslíbil. Naopak papežovi vzkázal, aby přišel s delegací králů a vzdal chánovi poctu.

Další útok na dvou frontách

Následujícím Velkým chánem se stal Mongke, který byl dosazen na trůn v roce 1251. Společně se svým bratrem Chubilajem zaútočil na dynastii Sung v jižní Číně, zatímco jiné vojsko zamířilo na západ. Zpustošilo Bagdád a přinutilo ke kapitulaci Damašek. Takzvaní křesťané, kteří vedli křižácké tažení proti muslimům, nad tím jásali a „křesťané“ žijící v Bagdádu olupovali a pobíjeli své muslimské sousedy.

 V onen rozhodující okamžik, kdy se zdálo, že se Mongolové chystají rozdrtit muslimský svět, se dějiny opakovaly. Přišla zpráva, že Mongke zemřel, a dobyvatelé se opět vydali na cestu domů. Na ochranu hranic tentokrát nechali pouze 10 000 mužů. Toto nevelké vojsko bylo zakrátko zničeno armádou z Egypta.

Útok proti bohaté dynastii Sung v jižní Číně byl vítězný. Chán Chubilaj se dokonce prohlásil za zakladatele nové čínské dynastie, kterou nazval Jüan. Na místě, kde vybudoval své nové hlavní město, vzniklo později město Peking. Zbývající přívržence dynastie Sung porazil Chubilaj koncem sedmdesátých let 13. století. Pod jeho vládou pak byla Čína sjednocena — poprvé od roku 907, kdy padla dynastie Tchang.

Rozpad a zhroucení říše

Někdy začátkem 14. století se mocná mongolská říše začala rozpadat. Příčin bylo mnoho. Jednou z nich byl boj o moc, který se rozpoutal mezi Čingischánovými potomky a vedl k rozdělení říše na celou řadu chanátů. Mongolové také začali splývat s kulturami některých národů, jež si podmanili. Boj o moc rovněž oslabil autoritu Chubilajových potomků v Číně. Roku 1368 Číňané, kteří byli znechuceni neschopnou vládou, korupcí a vysokými daněmi, svrhli své jüanské pány a přinutili je k návratu do Mongolska.

Mongolové byli jako vichřice, která se náhle přižene, chvíli zuří a rychle odezní. V dějinách Evropy a Asie však tato bouře zanechala své stopy, například v podobě sjednoceného Mongolska a sjednocené Číny. Prvního Velkého chána, Čingischána, si dnešní Mongolové velmi váží a považují ho za otce svého národa.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 13]

Od výbojů k obchodování

Dynastie Jüan, založená chánem Chubilajem, ve svém vrcholném období podporovala obchodování a cestování. Uvádí se, že tehdy nastala „největší expanze obchodu v euroasijských dějinách“. Byla to doba, kterou vylíčil velký benátský cestovatel Marco Polo (1254–1324). * Obchodníci z Arábie, Persie, Indie a z Evropy cestovali po moři i pevnině a vozili s sebou koně, koberce, drahé kameny a koření. Toto zboží vyměňovali za keramiku, lakované ozdobné výrobky a hedvábí.

Cestopis Marka Pola měl u sebe Kryštof Kolumbus, když v roce 1492 vyplul z Evropy na západ. Kolumbus doufal, že obnoví obchodní spojení s mongolským dvorem. Nevěděl však, že mongolská říše už déle než sto let neexistuje. V důsledku jejího pádu bylo spojení s touto částí světa přerušeno. Používání pozemní cesty z Evropy na východ znemožnili muslimové.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 14]

Známí svou náboženskou tolerancí

Staří Mongolové sice byli animisty, ale k jiným náboženstvím byli tolerantní. V knize The Devil’s Horsemen (Ďáblovi jezdci) se uvádí, že když lidé ze Západu vstoupili do mongolského hlavního města Karakorum, žasli nejen nad jeho bohatstvím, ale též nad náboženskou svobodou, která tam panovala. Vedle mešit stály kostely a jiné svatyně.

Tehdejší křesťanství se k Mongolům dostalo prostřednictvím nestoriánů, kteří se odtrhli od byzantské neboli východní církve. V turkických kmenech v Asii, s nimiž Mongolové přicházeli do styku, měli nestoriáni mnoho konvertitů. Některé takové ženy se vdaly do mongolské královské rodiny.

Dnešní Mongolové jsou různého náboženství. Asi 30 procent populace se drží původního náboženství, 23 procent zastává lámaismus (tibetský buddhismus) a 5 procent vyznává islám. Ostatní se většinou nehlásí k žádnému náboženství.

[Mapa na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Rozsah mongolského vlivu

MAĎARSKO (UHRY)

RUSKO

Kyjev

řeka Volha

SIBIŘ

Kaspické moře

Damašek

ÍRÁN

Bagdád

UZBEKISTÁN

MONGOLSKO

Karakorum

poušť Gobi

KOREA

ČÍNA

Peking

INDIE

Novgorod

[Obrázek na straně 15]

Stádo koní, Mongolsko

[Obrázek na straně 15]

Čingischán

[Podpisek obrázku na straně 12]

Bildarchiv Preussischer Kulturbesitz/Art Resource, NY

[Podpisky obrázku na straně 15]

Krajina, © Bruno Morandi/age fotostock; Čingischán, © The Stapleton Collection/The Bridgeman Art Library