S dobrou zprávou do dalekých krajů

Vypráví Helen Jonesová

Začátkem sedmdesátých let minulého století jsem jednou procházela přeplněným tržištěm v indickém městě Béngalúru. Náhle jsem se ocitla na zemi. Nabral mě na rohy buvol! Chystal se mě rozdupat, ale naštěstí mi přišla na pomoc jakási Indka. Co jsem vůbec dělala v Indii?

NARODILA jsem se roku 1931 a vyrostla jsem v krásném kanadském městě Vancouver. Moji rodiče byli čestní lidé, ale do kostela nechodili. Já jsem však po duchovních věcech velmi toužila, a tak jsem v mládí navštěvovala nedělní školu a chodila na letní biblické hodiny.

V roce 1950 jsem se v devatenácti letech vdala za Franka Schillera, který měl ze svého prvního manželství čtyři děti. Za dva roky se nám narodil syn. Přáli jsme si být v nějakém náboženství, ale Frank byl rozvedený, a proto nás žádná z církví, do kterých jsme se pokoušeli vstoupit, nechtěla přijmout. Franka to znechutilo. Od té doby o náboženství nechtěl mluvit.

Poznáváme biblickou pravdu

V roce 1954 mi jednou můj bratr vzrušeně vyprávěl, co mu jeho spolupracovník, svědek Jehovův, ukázal v Bibli. Měla jsem sice mnoho otázek a věděla jsem, kde svědkové konají svá shromáždění, ale nikdy jsem tam nešla. Znala jsem totiž Frankův názor na náboženství. Za čas přišli dva svědkové k našim dveřím. Chtěla jsem vědět, co jejich náboženství učí o rozvodu. Poukázali na Bibli a přečetli mi, jaký důvod k rozvodu je v ní uveden. (Matouš 19:3–9) Ujistili mě, že na své biblické otázky bych mohla dostat odpovědi, kdyby se mnou někdo Bibli pravidelně studoval.

Franka to rozčílilo, protože nechtěl mít se svědky nic společného. V roce 1955 jsem se zúčastnila Slavnosti na památku Kristovy smrti a když jsem se vrátila domů, nadšeně jsem mu začala vyprávět, co jsem se dozvěděla z Bible. „To není možné!“ vykřikl. „Když mi ukážeš, že tohle je v Bibli, půjdu jednou i na to tvoje hloupé shromáždění!“

Podala jsem mu Bibli. Vzal ji do ruky jemně a se zřejmou úctou. Vyhledali jsme si texty, které jsem měla zapsané. Moc jsem toho neříkala — chtěla jsem, aby Bible mluvila sama. Frank se nepřel a po zbytek večera se zdál zamyšlený.

Za nějaký čas jsem mu připomněla jeho slib, že se přijde podívat na shromáždění. Váhavě odpověděl: „Dobrá, tak já půjdu, ale jenom jednou, abych viděl, co se tam děje.“ Biblická přednáška byla o tom, že manželky mají být podřízené manželům. (Efezanům 5:22, 23, 33) Velmi to na něj zapůsobilo. Asi v té době se Frank účastnil studia Strážné věže, při kterém se rozebíral článek nazvaný „Ať vám práce přináší uspokojení“. Frank byl pracovitý člověk, a tato studijní látka ho nadchla. Po tomto studiu nikdy shromáždění nevynechal. Zanedlouho se začal horlivě účastnit kazatelské služby a já jsem vedla biblická studia s lidmi, kteří spěli ke  křtu. Ještě v tom roce jsme své zasvěcení Bohu symbolizovali křtem i Frank a já, a společně s námi moje matka a můj bratr.

Toužíme dělat víc

Na našem oblastním sjezdu, který se konal v roce 1957 v Seattlu v americkém státě Washington, zazněl proslov, v němž byli hlasatelé Království povzbuzeni ke službě tam, kde je to více zapotřebí. ‚Jehovo, chci jít také,‘ modlila jsem se. ‚Prosím tě, pomoz nám, abychom se přestěhovali někam, kde je nás zapotřebí.‘ Ale Frank si dělal starosti, zda by dokázal hmotně zabezpečovat naši rodinu. (1. Timoteovi 5:8)

Příští rok jsme se s celou rodinou účastnili sjezdu v New Yorku. Tento sjezd se konal souběžně na Yankee Stadium a Polo Grounds. Veřejné přednášky se účastnilo přes 253 000 posluchačů! To, co Frank viděl a slyšel, na něj hluboce zapůsobilo. Když jsme se vrátili domů, rozhodli jsme se, že naším novým domovem se stane Keňa v Africe, protože se tam mluví anglicky a budeme tam moci najít dobré školy pro děti.

V roce 1959 jsme prodali dům, naložili naše věci do auta a vydali se do Montrealu. Odtud jsme cestovali lodí do Londýna. V Anglii jsme přestoupili na jinou loď a plavili se dál — přes Středozemní a Rudé moře do Indického oceánu. Nakonec jsme dorazili k východnímu pobřeží Afriky, do Mombasy v Keni. Druhý den jsme nasedli na vlak a jeli jsme do hlavního města Nairobi.

Požehnaný pobyt v Africe

Tehdy bylo kazatelské dílo svědků Jehovových v Keni zakázáno, a proto jsme sloužili velmi opatrně. My cizinci jsme tam směli zůstat. V Keni žilo kromě nás ještě několik manželských dvojic z jiných zemí. Na shromáždění se nás mohlo scházet nanejvýš deset. To znamenalo, že všichni členové našich rodin včetně dětí se museli živě podílet na programu.

V Keni jsme si brzy po příjezdu našli bydlení a Frank získal práci. Hned první žena, se kterou jsem se setkala při službě dům od domu, přijala biblické studium a nakonec se stala průkopnicí, což znamená, že věnovala kázání většinu svého času. Také jsem vedla biblické studium s dívkou, která vyznávala sikhismus. Říkali jsme jí Goody. Její rodina i sikhská náboženská obec jí ve studiu bránily, ale Goody Lullová zůstala pevná. Když byla vyhnána z domu, nastěhovala se k jedné rodině svědků, zasvětila svůj život Jehovovi, stala se průkopnicí a později absolvovala misionářskou školu Gilead.

Naši rodinu potkaly i zkoušky. Nejstarší syn onemocněl revmatickou horečkou. Frank při opravování auta utrpěl těžké popáleniny, a proto přišel o místo. Za nějaký čas sice práci sehnal, ale bylo to asi tisíc kilometrů daleko, totiž ve městě Dar es Salaam, hlavním městě Tanganiky (dnešní Tanzanie). A tak jsme naložili své věci do auta a vydali se na dlouhou cestu. V Dar es Salaamu byl malý sbor, který nás vřele uvítal.

Kazatelské dílo bylo tehdy v Tanzanii zakázáno, ale zákaz nebyl prosazován tvrdě. V roce 1963 k nám ze Spojených států přicestoval Milton Henschel, zástupce světového ústředí svědků Jehovových. Při jedné z jeho přednášek v Karimjee Hall, což byl nejlepší přednáškový sál v zemi, si ke mně přisedl jakýsi postarší, chudě oblečený muž. Pozdravila jsem ho a nabídla mu, aby se mnou nahlížel do Bible a do zpěvníku. Po skončení programu jsem ho pozvala, aby přišel znovu. Když odešel, přispěchali ke mně místní svědkové.

„Víš, kdo to byl?“ zeptali se. „Starosta Dar es Salaamu!“ Předtím vyhrožoval, že náš sjezd nechá rozpustit. Pravděpodobně předpokládal, že ho budu považovat za chudáka a budu se k němu špatně chovat, a měl v úmyslu využít toho jako záminky. Ale to, že jsem k němu byla laskavá a projevila o něj osobní zájem, na něho tak zapůsobilo, že dovolil, aby náš sjezd proběhl nerušeně až do konce. Účastnilo se ho 274 osob a 16 z nich bylo pokřtěno.

Za našeho pobytu v Tanzanii získala tato země nezávislost. Potom už zaměstnavatelé  neradi poskytovali práci cizincům a dávali přednost místním obyvatelům. Většině cizinců nezbylo než zemi opustit, ale Frank hledal práci vytrvale, a to se mu nakonec vyplatilo. Dověděl se totiž, že někde potřebují zručného montéra, který by se staral o údržbu dieselových lokomotiv. A tak jsme mohli v Tanzanii zůstat ještě čtyři roky. Když Frankovi skončila smlouva, vrátili jsme se do Kanady, a tam jsme žili, dokud všechny naše děti nevyrostly a nevstoupily do manželství. Stále jsme se cítili mladí a toužili jsme dělat víc.

Do Indie

Na doporučení odbočky svědků Jehovových v Bombaji (dnešní Mumbaí) jsme se v roce 1970 přestěhovali do města Béngalúru, které tehdy mělo více než jeden a půl milionu obyvatel. Právě tam se stala ta příhoda, kdy mě málem rozdupal buvol. V Béngalúru byl anglický sbor, který měl asi 40 členů, a také tamilská skupina. Frank studoval s několika muži, kteří postupně prohlubovali své poznání Bible a později se stali křesťanskými staršími. Já jsem také studovala s rodinami, které potom sloužily Jehovovi.

V jedné chudinské čtvrti žila paní, která se jmenovala Gloria. Když jsem ji poprvé navštívila, pozvala mě dovnitř. Nebyl tam žádný nábytek, a tak jsme seděly na podlaze. Nechala jsem jí výtisk Strážné věže a ona si z něj vystřihla biblický citát ze Zjevení 4:11. Nalepila si ho na zeď, aby jej měla každý den na očích. Citát začínal: „Hoden jsi, Jehovo“, což byla slova, která se jí velice líbila. O rok později byla pokřtěna.

Frank byl pozván, aby rok pracoval v odbočce v Mumbaí a dohlížel na stavbu prvního sjezdového sálu svědků Jehovových v Indii. Sjezdový sál vznikl tak, že se jednoduše k budově odbočky přistavělo horní patro. V celé Indii tehdy bylo jen něco přes 3 000 svědků a v odbočce jich nebylo ani deset. V roce 1975 byly naše finanční prostředky vyčerpány, a my jsme se museli ke své lítosti rozloučit s přáteli, které jsme si tolik zamilovali.

Znovu do Afriky

Uplynulo deset let a Frank měl nyní nárok na důchod. Dali jsme se proto k dispozici v rámci mezinárodního programu pro výstavbu odboček. Přišel dopis, ve kterém jsme byli požádáni, abychom odjeli do Igiedumy v Nigérii, kde taková výstavba právě probíhala. Frank tam studoval Bibli s jakýmsi mužem ze sousední vesnice. Ten dělal pokroky a později se stal členem nigerijské odbočky svědků Jehovových.

Potom jsme jeli pracovat na stavbu odbočky v Zairu (dnešní Kongo). Krátce nato tam bylo kazatelské dílo zakázáno a byly nám zabaveny pasy. Při práci dostal Frank infarkt, ale v době zákazu se zotavil. Všichni cizinci, kteří pracovali na stavbě, museli později zemi opustit. My jsme byli posláni do sousední Libérie. V tamní odbočce v Monrovii byl Frank požádán, aby opravil generátor. V roce 1986 skončila platnost našich víz a my jsme se museli opět vrátit do Kanady.

Nakonec do Ekvádoru

Zanedlouho jsme se dozvěděli, že náš dobrý přítel Andy Kidd se přestěhoval do Ekvádoru a že se mu tam kazatelská činnost velmi líbí. Andy byl v tamním sboru jediným starším, a tak často musel na shromáždění většinu programu přednést sám. Na jeho pozvání jsme v roce 1988 navštívili ekvádorskou odbočku a dostalo se nám vřelého přijetí.

Bydlení, které jsme si našli, bylo pohodlné, ale museli jsme se učit španělsky a Frankovi už bylo 71 let. Přestože naše španělština nebyla nijak slavná, během příštích dvou let jsme pomohli dvanácti lidem ke křtu. Frank byl požádán, aby se podílel na výstavbě ekvádorské odbočky. Studoval také Bibli s manželem naší sestry, která byla jedním z prvních svědků Jehovových ve městě Guayaquil. Ten muž odporoval pravdě dlouhých 46 let, ale pak se stal naším přítelem a duchovním bratrem.

Nesmírná ztráta

Usadili jsme se blízko městečka Ancón u Tichého oceánu a tam jsme pomáhali při výstavbě  nového sálu Království. Ale 4. listopadu 1998, po přednesení závěrečného proslovu na služebním shromáždění, dostal Frank infarkt a téže noci zemřel. Naši duchovní bratři a sestry mi byli velkou oporou. Druhý den byl Frank pochován na hřbitově, který je přes ulici naproti sálu Království. Moje bolest ze ztráty milovaného manžela se vůbec nedá vypsat.

Znovu jsem se musela vrátit do Kanady, tentokrát sama, abych se postarala o rodinné a právní záležitosti. Byla jsem zarmoucena, ale Jehova na mě nezapomněl. Z ekvádorské odbočky jsem dostala dopis, ve kterém mi bratři sdělili, že budou rádi, když se vrátím. A tak jsem jela zpět a našla si malý byt v blízkosti odbočky. V odbočce i ve službě jsem měla stále dost práce, a to mi pomáhalo vyrovnávat se s tím, že jsem ztratila Franka. Dál však na mě doléhala osamělost.

Práce nekončí

Během doby jsem se seznámila s Juniorem Jonesem. V roce 1997 přijel ze Spojených států do Ekvádoru, aby zde působil jako průkopník. Měli jsme stejné cíle a zájmy. V říjnu roku 2000 jsme se vzali. Junior měl zkušenosti ve stavebnictví, a byli jsme proto pozváni k práci na dokončení sjezdového sálu ve městě Cuenca, které leží vysoko v Andách. Dne 30. dubna roku 2006 přicestoval z New Yorku Geoffrey Jackson, člen vedoucího sboru svědků Jehovových, a přednesl proslov k zasvěcení, který si vyslechlo 6 554 přítomných.

Kdo by si byl představil, že v dalekých krajích, jako je Afrika, Indie a Jižní Amerika, dílo tak podivuhodně vzroste! S Juniorem dnes vůbec nemyslíme na to, že bychom šli na odpočinek. Těch 50 let v Jehovově službě mi uběhlo tak rychle, že mám dojem, jako kdybych začala včera. A vím, že až přijde nový svět, bude se nám zdát, že stejně rychle uběhla i dnešní doba. (Zjevení 21:3–5; 22:20)

[Mapa a obrázek na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Kde jsme sloužili

KANADA → ANGLIE → KEŇA → TANZANIE

KANADA → INDIE

KANADA → NIGÉRIE → KONGO (ZAIR) → LIBÉRIE

KANADA → EKVÁDOR

[Jiná místa]

USA

[Obrázek]

S Frankem v Indii, cestujeme na sjezd

[Obrázek na straně 15]

S manželem Juniorem Jonesem