Romové — Tisíc let radosti a žalu

TATO událost připomíná velkou tradiční svatbu. Je tu spousta jídla a pití a v celém domě zní hudba. Příbuzní se tlačí jeden přes druhého a každý chce blahopřát ostýchavému ženichovi a jeho štěstím zářící nevěstě. Ale není to svatba, pouze zásnubní hostina, která přilákala více než 600 gratulantů. Ženichova rodina zde předává rodičům nastávající manželky cenu za nevěstu. Ženich doprovázený svou rodinou si druhý den odvede nevěstu domů, kde bude následovat další oslava a skutečná svatba.

Všichni příbuzní mladého páru mluví romsky — jazykem, který by byl považován za cizí, ať už by žili kdekoli. Romština má různé dialekty a společně s mnoha starodávnými tradicemi a svatebními zvyky je společným dědictvím národa rozptýleného po celém světě, který však nemá žádné státní území ani svou vládu. Tito lidé jsou Romové. *

Kdo Romové vlastně jsou?

Sledujeme-li jazykový, kulturní a genetický původ Romů, naše zkoumání nás dovede asi o 1 000 let zpátky do severní Indie. Jejich jazyk, kromě některých slov přijatých v nedávné době, je nepochybně indického původu. Méně jasné však je to, proč z Indie odešli. Někteří badatelé se domnívají, že předkové Romů možná byli řemeslníci a umělci doprovázející tlupy vojáků, kteří opustili svou vlast po různých vojenských konfliktech. Romové každopádně přišli do Evropy přes Persii a Turecko před rokem 1300 n. l.

 Lidé v Evropě obvykle mají na Romy protichůdné, extrémní názory. Na jedné straně bývají Romové v některých románech a filmech romanticky vykreslováni jako pohostinní, bezstarostní kočovníci, kteří ve svých písních a tancích nespoutaně vyjadřují životní radosti a strasti. Naproti tomu jsou pomlouváni, že jsou nespolehliví, tajemní a nedůvěřiví — černé ovce, věčně se oddělující a odlučující od okolní společnosti. Abychom pochopili, jak takové vyhraněné názory vznikají, znovu se podívejme na velmi zajímavou minulost Romů.

Období diskriminace

Ve středověku žila většina Evropanů ve vlastních vesnicích či městech. Představte si, co muselo probíhat myslí většiny tehdejších vesničanů, když do jejich okolí poprvé přijížděly romské rodiny. Mnohé z toho, co u nich viděli, je překvapovalo. Nově příchozí měli nejen snědou pleť, tmavé oči a černé vlasy, ale naprosto se lišili svým oblečením, zvyky i mluvou. Kromě toho Romové často bydleli v uzavřených komunitách, což byl návyk, který možná získali v době, kdy žili v indické společnosti rozdělené na kasty. A tak během několika desetiletí došlo k tomu, že místo původní zvědavosti k nim Evropané začali mít nedůvěru.

Romové byli doslova odděleni od ostatních lidí, donuceni stavět si tábořiště na okrajích vesnic a nesměli vstupovat do vesnic ani proto, aby si koupili zásoby nebo načerpali vodu. Šířila se o nich zvěst: „Kradou děti, a dokonce je jedí!“ Podle zákona se od nich někdy vyžadovalo, aby vařili venku, takže kdokoli chtěl, mohl prozkoumat obsah jejich hrnců. Tento průzkum často proběhl tak, že jim vesničané jídlo na celý den vylili. Není tedy divu, že někteří Romové jídlo kradli, aby zůstali naživu.

Na diskriminaci obvykle reagovali tak, že se ještě těsněji semkli. Po staletí Romové nacházejí podporu a radost v rodinném životě. Romští rodiče obvykle starostlivě pečují o své děti a děti se zase starají o své rodiče, a to dokonce po celé stáří. Mnozí Romové se pevně drží tradičních měřítek slušného chování.

Život na cestách

Romové byli málokdy vítaní, a proto stále cestovali. Tento kočovný život vedl k tomu, že  si vypěstovali různé dovednosti, například se naučili zpracovávat kovy, obchodovat a vystupovat před obecenstvem. Tak aspoň mohli uživit rodinu. Některé romské ženy často šikovně využívaly svou pověst, že mají mimořádnou schopnost předpovídat budoucnost, a to jen proto, aby vydělaly hodně peněz. Život na cestách také značně snižoval riziko kulturního nebo morálního znečištění, k němuž by docházelo při přílišném kontaktu s gadži — s těmi, kdo „nejsou Romové“. *

Mezitím proti Romům vznikaly předsudky, které vedly k pronásledování. Z některých částí Evropy byli Romové vyhnáni. V jiných oblastech žili po staletí v otroctví. Když v 60. letech devatenáctého století toto otroctví skončilo, Romové se znovu rozptýlili a mnozí z nich se vystěhovali do západní Evropy a na americký kontinent. Ať odešli kamkoli, odnesli si s sebou svůj jazyk i své zvyky a vlohy.

I když byli utlačováni, našli si někdy určité uspokojení v tom, že provozovali různé druhy umění. Ve Španělsku se romské kulturní zvyklosti smísily s jinými, a tak vzniklo flamenco. Naproti tomu ve východní Evropě romští hudebníci přejali místní lidové písně a k nim přidali vlastní charakteristický styl. Vášnivé melodie romských muzikantů ovlivnily i skladatele klasické hudby, mimo jiné Beethovena, Brahmse, Dvořáka, Haydna, Liszta, Mozarta, Rachmaninova, Ravela, Rossiniho, Saint-Saënse a Sarasateho.

Romové v dnešním světě

V dnešní době dva až pět milionů Romů — podle některých údajů jich je mnohem víc — žije téměř ve všech končinách země. Většinou však našli bydliště v Evropě. Hodně z nich už trvale necestuje a někteří jsou finančně dobře zaopatřeni. Na mnoha místech jsou však stále považováni za chudáky a za ty, kdo patří na okraj společnosti, a často žijí v bídných podmínkách.

 Na základě politických názorů, které byly za komunismu propagovány ve východní Evropě, si všichni občané měli být rovni. Vlády se snažily omezovat kočovný život Romů tím, že jim zajistily práci a opatřily ubytování ve státních bytech, a v různé míře se jim to dařilo. Díky těmto opatřením se Romům někdy trochu zlepšilo zdraví a zvýšila se jim životní úroveň. Neodstranily se tím však negativní pocity a názory, které po staletí přetrvávaly mezi Romy a občany jiného než romského původu.

Politické změny, k nimž v 90. letech minulého století došlo ve východní Evropě, vzbuzovaly naději na zlepšení situace. Tyto změny však vedly také k tomu, že se otevřely staré rány. Byly totiž zredukovány programy sociální výpomoci a navíc se důrazně neprosazovaly zákony proti diskriminaci. A tak se mnozí Romové znovu dostali do obtížné sociální i ekonomické situace.

Získávají naději a lepší život

Taková situace byla ve východní Evropě v době, kdy tam chodila do školy Andrea, dívka s lesklými havraními vlasy. Ve třídě byla jedinou studentkou romského původu. Je sice statečná, ale kdykoli si vzpomene na posměšky a pohrdání, neúspěšně se snaží zadržovat slzy. Vypráví: „Když byla vybírána družstva na sportovní hry, většinou jsem byla vybrána jako poslední. Chtěla jsem utéct do Indie, kde bych nebyla nápadná. Jednou někdo zařval na mého kamaráda: ‚Vrať se do Indie!‘ A on na to odpověděl: ‚Vrátil bych se, kdybych měl peníze.‘ Nikde jsme ve skutečnosti neměli domov. Všude jsme byli nežádoucí.“ Andrea byla talentovaná tanečnice, a tak snila o tom, že bude slavná a díky tomu také uznávaná. V době dospívání však našla něco mnohem lepšího.

Andrea vypráví: „Jednou k nám domů přišla mladá žena, která se jmenovala Piroska a patřila ke svědkům Jehovovým. Ukázala mi z Bible, že Bůh miluje nejen lidstvo jako celek, ale také každého z nás osobně. Vysvětlila mi, že pokud budu chtít, můžu mít dobrý vztah k Bohu. Díky tomu jsem pocítila, že pro někoho můžu být opravdu důležitá. Když jsem se dozvěděla, že z Božího stanoviska jsou všichni lidé stejní, získala jsem větší sebedůvěru.

Piroska mě brala s sebou na shromáždění svědků Jehovových, kde jsem se seznámila s Romy i s lidmi jiného původu a všimla si, že mají mezi sebou jednotu. Spřátelila jsem se tam se svědky z obou těchto skupin. Piroska se mnou studovala Bibli asi půl druhého  roku a já jsem se pak také stala svědkem Jehovovým.“ Andrea a její manžel jsou dnes celodobými kazateli, kteří učí druhé o tom, že Bůh má vřelou lásku k lidem ze všech národů.

‚Přijali mě jako sobě rovného‘

Rom, který se jmenuje Hajro, vzpomíná na své mládí a vypráví: „Byl jsem ve špatné partě, která nedodržovala zákony, a tak jsem měl pořád potíže. Jednou mě policisté zatkli za to, že jsem společně s touto partou něco ukradl. Když mě odváděli domů, měl jsem větší strach z maminky než z policistů. Bylo to proto, že stejně jako v mnoha jiných romských rodinách i mě naši učili, že někoho okrádat je špatné.“

Když byl Hajro o něco starší, on i jeho rodina se také setkali se svědky Jehovovými. Na jeho srdce hluboce zapůsobil biblický slib, že Boží Království zbaví lidskou společnost všech problémů, tedy i předsudků a diskriminace. Vypráví: „Romové nikdy neměli vlastní vládu, která by se o ně zajímala. Proto mi připadá, že jsou schopni pochopit a ocenit, jak Boží Království prospěje všem lidem. To je vidět dokonce už teď. Od chvíle, kdy jsem vstoupil do sálu Království, mám stejný pocit jako apoštol Petr, když řekl: ‚S určitostí si uvědomuji, že Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.‘ (Skutky  10:34, 35) Všichni mě přijali jako sobě rovného. Nevěřil jsem svému sluchu, když mě lidé, kteří nejsou Romové, oslovovali phrala, což v romštině znamená ‚bratře‘!

Některým členům rodiny se moje kontakty se svědky Jehovovými zpočátku vůbec nelíbily. Nedokázali pochopit, že jsem dělal změny jen kvůli tomu, abych žil podle biblických zásad. Ale teď naši příbuzní i romská komunita vidí, že se pevně zastávám Božích měřítek, což mi dělá radost a přináší to mnoho dobrých výsledků. Většina Romů by totiž také chtěla zlepšit svůj život.“ V současné době Hajro slouží jako křesťanský starší a celodobý kazatel. Jeho manželka Meghan, která není Romka, také pomáhá Romům a jiným lidem pochopit, jak Bible může přispět k tomu, aby nyní i v budoucnosti mohli žít šťastně. Říká: „Všichni členové rodiny mého manžela i ostatní Romové mě uznávají. Jsou rádi, že se o ně zajímá člověk, který není Rom.“

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 24]

V dnešní době Romové žijí téměř ve všech končinách země

[Rámeček a obrázky na straně 23]

Za nacismu v Evropě připravil Hitler o život ve svých táborech smrti 400 000 či více Romů a také Židy, svědky Jehovovy a jiné. V roce 1940, dříve než byla Hitlerova vyhlazovací kampaň všeobecně známá, filmový herec Charlie Chaplin, který byl romského původu, natočil film Diktátor, v němž Hitlera a nacistické hnutí zesměšňoval. Ke svému romskému původu se hlásili také jiní velmi známí umělci, včetně herce Yula Brynnera, herečky Rity Hayworthové (dole), malíře Pabla Picassa (dole), jazzového hudebníka Djanga Reinhardta a makedonské zpěvačky Esmy Redžepové. Někteří Romové se také stali inženýry, lékaři, profesory a členy parlamentů.

[Podpisky]

AFP/Getty Images

Fotografie od Tony Vaccaro/Getty Images

[Rámeček a obrázky na straně 26]

Romští svědkové

Mnozí Romové se stali Jehovovými svědky. Někteří slouží jako sboroví starší a pravidelní průkopníci. Místní státní úředníci a jiní lidé, kteří nejsou Romové, je považují za příkladné. Romský bratr ze Slovenska vypráví: „Jednou k nám přišel soused, který není Rom, a prosil nás: ‚Moje manželství je v krizi, ale vím, že vy nám můžete pomoct.‘ Zeptali jsme se: ‚Proč myslíte, že zrovna my bychom to dokázali?‘ Odpověděl: ‚Když mohl Bůh, kterého uctíváte, zlepšit život vám, Romům, proč by v tom nemohl pomoct i nám?‘ Dali jsme mu knihu o rodinném životě, která je založená na Bibli a vydali ji svědkové Jehovovi.

Později u nás zaklepala jeho manželka, která přišla se stejnou prosbou. Nevěděla, že její manžel u nás už byl. Říkala: ‚Nikdo jiný v tomhle domě nám pomoct nemůže.‘ Dali jsme jí stejnou knihu. Oba manželé nás prosili, abychom tomu druhému o jeho návštěvě neříkali. Za necelé dva měsíce jsme s nimi začali studovat Bibli. Díky tomu, že žijeme v souladu s biblickou pravdou, lidé z okolí za námi chodí a žádají nás o duchovní pomoc.“

[Obrázky]

Narbonne, Francie

Granada, Španělsko

„Romové jsou schopni pochopit a ocenit, jak Boží Království prospěje všem lidem.“ (Hajro)

[Obrázek na straně 22]

Polsko

[Podpisek]

© Clive Shirley/Panos Pictures

[Obrázek na straně 22]

Romové v Anglii, 1911

[Podpisek]

S laskavým svolením University of Liverpool Library

[Obrázek na straně 22 a 23]

Slovensko

[Obrázek na straně 23]

Makedonie

[Podpisek]

© Mikkel Ostergaard/Panos Pictures

[Obrázek na straně 24]

Rumunsko

[Obrázek na straně 24]

Makedonie

[Obrázek na straně 24 a 25]

Česká republika

[Obrázky na straně 24 a 25]

Španělsko

[Obrázek na straně 25]

Andrea snila o tom, že si tancem získá slávu a uznání

[Podpisky obrázku na straně 24]

Rumunsko: © Karen Robinson/Panos Pictures; Makedonie: © Mikkel Ostergaard/Panos Pictures; Česká republika: © Julie Denesha/Panos Pictures