Tolerantní království ve věku netolerance

„KAŽDÝ MŮŽE BEZ JAKÉHOKOLI NÁTLAKU PŘIJMOUT TO NÁBOŽENSTVÍ, KTERÉMU DÁVÁ PŘEDNOST, A MŮŽE SVOBODNĚ PODPOROVAT KAZATELE SVÉHO VYZNÁNÍ.“

CO BYSTE řekli, kdybyste měli uhodnout, kdy byla tato slova napsána? Mnozí lidé by usoudili, že uvedený výrok je součástí některé dnešní ústavy nebo listiny práv.

Možná vás však překvapí, když se dozvíte, že toto prohlášení bylo sepsáno před více než 400 lety, a to v zemi, která se v určitém smyslu podobala ostrůvku tolerance v oceánu netolerance. Ve které zemi to bylo? Nejprve se podívejme, co tomuto prohlášení předcházelo.

Netolerance byla běžným jevem

Náboženská netolerance provázela celý středověk a znovu prudce vzplanula v 16. století. Tehdy například v Anglii, Francii, Německu a Nizozemsku náboženství rozpoutalo děsivé, krvavé války. V letech 1520 až asi 1565 bylo v západní říši křesťanstva přibližně 3 000 lidí popraveno za kacířství. Téměř každý, kdo pochyboval o uznávaných zásadách a názorech — zejména v oblasti náboženství —, se pravděpodobně setkal s netolerantní reakcí.

K učení katolické církve patří nauka o Trojici — nauka, že se Bůh skládá ze tří osob — a o ni se dlouho vedly spory. Historik Earl Morse Wilbur vysvětluje, že tato nauka byla „ve středověku předmětem mnoha debat mezi katolickými teology včetně papežů“. Takové debaty však zřídka pronikly k obyčejným lidem, od nichž se očekávalo, že podobné nauky přijmou slepě bez jakýchkoli důkazů jako „božská tajemství“.

Někteří lidé v 16. století se však snažili taková tajemství objasnit, a proto se rozhodli, že se nebudou řídit tradicemi a budou zkoumat Písmo. Jejich heslem bylo sola Scriptura (pouze Písmem). Ti, kdo neuznávali nauku o Trojici — některým z nich se pro odlišení od zastánců Trojice nazývaných trinitáři později říkalo unitáři —, se mnohdy stávali terčem prudkého pronásledování, a to jak od katolíků, tak od protestantů. Své spisy, které byly velmi čtené, vydávali pod pseudonymy a skrývali se, aby se pronásledování vyhnuli. Odpůrci Trojice se také postavili do čela boje za toleranci. Někteří, například španělský teolog Michael Servet, za své přesvědčení dokonce zaplatili životem. *

Sjednoceni tolerancí

Jedna země se však do náboženských válek ani do pronásledování rebelantů nezapojila. Jednala naprosto odlišně. Touto zemí bylo Sedmihradsko ve východní Evropě, tehdejší autonomní knížectví, jež je nyní součástí Rumunska. Maďarský historik Katalin Péter vysvětluje, že Isabela — sedmihradská  královna vdova — se snažila vyhnout náboženskému konfliktu, a proto přijala úlohu ochránkyně všech denominací“. V letech 1544 až 1574 sedmihradský parlament neboli sněm schválil 22 zákonů, které zaručovaly náboženskou svobodu.

Například v roce 1557, po skončení sněmu v Turdě, královna a její syn vydali společný výnos, v němž bylo uvedeno: „Každý člověk [může] hlásat jakékoli náboženské vyznání, jaké si přeje — ať se starými nebo s novými rituály —, přičemž My zároveň každému ponecháváme na vlastním úsudku, aby ve věci víry dělal, co se mu líbí, avšak pouze pod podmínkou, že nezpůsobí žádnou škodu nikomu jinému.“ Tento zákon byl „prvním legislativním aktem zaručujícím náboženskou svobodu v nějaké zemi“. V Sedmihradsku dosáhla náboženská tolerance svého vrcholu za panování Isabelina syna Jana II. Zikmunda, který převzal vládu v roce 1559.

Veřejná debata

Velmi důležitou úlohu v hnutí proti Trojici sehrál v Sedmihradsku také italský lékař Giorgio Biandrata. Jeho pochybnosti o Trojici pravděpodobně vzrostly v době, kdy žil v Itálii a ve Švýcarsku, kde našlo útočiště mnoho uprchlíků, odpůrců Trojice. Po přestěhování do Polska Biandrata významně podporoval Menší reformovanou církev, které se později říkalo Polští bratří. * V roce 1563 se stal Zikmundovým osobním lékařem a rádcem a přestěhoval se do Sedmihradska.

Pochybnosti o Trojici vyjadřovala v Sedmihradsku ještě další vzdělaná osobnost — superintendant tamní reformované církve a dvorní kazatel Ferenc Dávid. O složitých naukách souvisejících s Trojicí napsal: „Jsou-li tyto věci nezbytné pro záchranu, je jisté, že žádný chudý  křesťanský rolník nebude zachráněn, protože ten by jim nikdy, ani za celý svůj život, nemohl porozumět.“ Dávid společně s Biandratou vydali knihu obsahující některé Servetovy spisy a věnovali ji Zikmundovi.

Polemika o Trojici začala sílit a z ní vyplynul požadavek uspořádat veřejnou debatu na tento námět. Biandrata v souladu se zásadou sola Scriptura prosazoval, aby se při takových disputacích mluvilo pouze biblickým, a ne filozofickým jazykem. Po jedné bezvýsledné disputaci v roce 1566 Zikmund věnoval odpůrcům Trojice tiskařský lis, aby své myšlenky mohli šířit.

Biandrata a Dávid začali plnit svůj úkol a vytvořili knihu De falsa et vera unius Dei Patris, Filii, et Spiritus Sancti cognitione (Falešné a pravdivé poznání o jednotě mezi Bohem Otcem, Synem a svatým duchem). V této knize byly zkoumány názory těch, kdo v minulosti odmítali věřit v Trojici. Jedna kapitola obsahovala ilustrace, které zjevně měly zasměšnit to, jakým způsobem byla Trojice zobrazována v různých církvích. Biandratovi a Dávidovi odpůrci byli knihou otřeseni, říkali, že v ní jsou pohoršující ilustrace, a snažili se všechny její výtisky zničit. Tato kontroverzní publikace způsobila, že diskusí stále přibývalo. V odezvě na tento vývoj Zikmund stanovil termín druhé debaty.

Vítězství unitářů

Debata začala 3. března 1568 v pět hodin ráno. Probíhala v latině a trvala deset dnů. Zastánce Trojice vedl Petr Melius, čelný představitel sedmihradské reformované církve. Stejně jako ostatní zastánci Trojice ji obhajoval pomocí kréda, názorů církevních otců, ortodoxní teologie a Bible. Naproti tomu Dávid se odvolával pouze na Bibli. Rozpoznal, že Otec je Bůh, Syn je podřízený Otci a duch je Boží síla. Zikmund měl hluboký zájem o náboženské otázky a této disputace se zúčastnil proto, že ji považoval za nejlepší způsob, jak odhalit pravdu. Svou přítomností přispěl k tomu, že diskuse byla opravdu volná a otevřená, i když poněkud vášnivá.

Tato disputace byla považována za vítězství odpůrců Trojice. Dávid byl ve svém domovském městě Kolozsváru (nynější Kluž v Rumunsku) uvítán jako hrdina. Podle tradice se po svém příjezdu postavil na velký balvan na rohu ulice a mluvil o svých náboženských názorech tak přesvědčivě, že všechny lidi přiměl, aby přijali jeho učení.

Obrácení a usmrcení

Předchozí debaty probíhaly v latině, v jazyce, kterému rozuměli pouze vzdělanci. Dávid však chtěl své poselství předat prostému lidu. Další disputace, která byla uspořádána 20. října 1569 v Nagyváradu (nynější Oradea v Rumunsku), tedy se Zikmundovým souhlasem probíhala v maďarštině. Zikmund byl opět prostředníkem mezi oběma stranami.

Petr Melius, zastánce Trojice, prohlásil, že předešlou noc mu Pán ve vidění odhalil svou pravou podstatu. Král odpověděl: „Pastore Petře, jestliže jsi byl minulou noc poučen o tom, kdo je Boží Syn, co tedy, ptám se, jsi kázal předtím? Do této chvíle jsi nepochybně lidi podváděl!“ Když Melius slovně napadl Dávida, Zikmund ho pokáral a tomuto zastánci Trojice připomněl, že „víra je dar od  Boha“ a že „svědomí nelze nikomu vnutit“. V projevu na závěr disputace král řekl: „Vyžadujeme, aby v našich državách byla svoboda svědomí.“

Po této debatě se Zikmund a většina jeho dvořanů přiklonila na stranu unitářů. V roce 1571 byl vydán královský výnos, jímž byla církev unitářů zákonně uznána. Sedmihradsko bylo jediným státem, kde měli unitáři stejné postavení jako katolíci, luteráni a kalvinisté, a o Zikmundovi je známo, že to byl jediný král, který kdy toto náboženství odmítající Trojici uznal. Krátce nato však tento tehdy třicetiletý král podnikl společně s Dávidem a Biandratou loveckou výpravu, při níž byl zraněn, a o několik měsíců později zemřel.

Jeho nástupce, katolík Štěpán Báthory, znovu potvrdil výnos, jímž byla uznaná náboženství chráněna, ale naznačil, že žádné další změny nebude tolerovat. Štěpán nejprve řekl, že panuje lidem, ne jejich svědomí. Brzy však omezil vydávání knih, hlavního prostředku k šíření náboženského přesvědčení. Dávid ztratil své postavení a ostatní unitáři byli propuštěni od dvora a z veřejných úřadů.

V době, kdy Dávid začal vyučovat, že by Kristus neměl být uctíván, bylo vydáno nařízení, na jehož základě nesměl kázat. Navzdory tomuto zákazu Dávid následující neděli kázal dvakrát. Byl zatčen, obviněn ze zavádění náboženských „novot“ a odsouzen na doživotí. Zemřel v roce 1579 v královském žaláři. Před smrtí napsal na zeď své cely: „Ani meč papežů, ... ani vyhrožování smrtí nezabrání pravdě v postupu. ... Jsem přesvědčen, že po mé smrti se nauky falešných proroků zhroutí.“

Poučení od krále

Král Jan Zikmund aktivně podporoval vzdělání, hudbu a umění. Žil však krátce a byl často nemocný. Jeho vláda byla narušována hrozbami jak z vlastních řad — bylo proti němu zosnováno nejméně devět spiknutí s cílem připravit ho o život —, tak od cizích velmocí, které vyvolávaly vzpoury. Tento tolerantní král byl kvůli svým náboženským názorům mnohdy velmi ostře odsuzován. Jeden z jeho odpůrců o něm později řekl, že „nepochybně šel do pekla“.

Historik Wilbur nám však pomáhá vidět tu situaci ze správného úhlu: „V tom roce, kdy král Jan [Zikmund] vydal svou poslední listinu zaručující naprostou náboženskou svobodu i té nejostřeji odporující reformované sektě, protestantští teologové nadále chválili Kalvína za to, že nechal upálit Serveta, inkvizice prolévala krev protestantů v Nizozemsku ... A uplynulo ještě dalších více než 40 let, než se v Anglii přestalo s upalováním lidí, kteří měli odlišné náboženské názory.“

Jak to vyjádřil jeden komentátor, „král Jan Zikmund byl opravdu považován takřka všemi — a rozhodně podle měřítka jeho vlastní doby — za pozoruhodného panovníka. ... Zajistil, aby se tolerance stala charakteristickým rysem jeho vlády.“ Uvědomoval si, že náboženský mír je v nejlepším zájmu státu, a proto se stal horlivým ochráncem svobody svědomí a náboženské svobody.

V současné době, kdy stále vidíme náboženskou netoleranci v celé její ohavnosti, možná najdeme v tomto maličkém dávném království námět k zamyšlení. Sedmihradsko bylo krátkou dobu opravdu tolerantním královstvím ve věku netolerance.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 14]

„Svědomí nelze nikomu vnutit. ... Vyžadujeme, aby v našich državách byla svoboda svědomí.“ (Král Jan II. Zikmund)

[Obrázky na straně 12 a 13]

Giorgio Biandrata

Stránky z knihy sepsané Biandratou a Dávidem, v níž jsou také dva obrázky, jimiž byli zastánci Trojice otřeseni

Ferenc Dávid před sněmem v Turdě

[Podpisky]

Dvě kresby Trojice: © Cliché Bibliothèque nationale de France, Paříž; všechny ostatní fotografie: Országos Széchényi Könyvtár

[Podpisek obrázku na straně 14]

Strany 2 a 14: Országos Széchényi Könyvtár