Přes rozbouřená moře ke klidným vodám

VYPRÁVÍ HANS STURM

PO VÍCE než 200 let byli muži v naší rodině námořníky. Toužil jsem jít ve stopách svého otce, stejně jako on šel ve stopách mého dědečka, a život jsem chtěl strávit na moři.

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, můj otec byl povolán k německému námořnictvu a na minolovce se měl plavit po Baltském moři. Roku 1916 byl pověřen službou na obchodní lodi, která se až do konce války používala k dovozu železné rudy ze Švédska. Tatínek zemřel v roce 1919, když mi bylo pouhých osm let, ale vzpomínky na něj byly pro mě hnací silou.

Aby se mi splnila touha udělat kariéru v povolání, které jsem si zvolil, musel jsem čtyři roky sloužit na moři a z toho 20 měsíců jsem musel strávit na plachetnicích. Jen tak jsem se mohl dostat na námořnickou školu. Takže když mi bylo patnáct, maminka mě vzala z rodného Stettinu (nyní Štětín v Polsku) do německého Hamburku. Věděli jsme, že Laeiszova společnost vlastní řadu plachetnic, a doufali jsme, že se na jednu z nich dostanu jako kadet. Nemohli jsme si dovolit zaplatit, ale díky otcově minulosti mě Laeisz vzal zdarma.

V roce 1927 jsem vyplul na lodi Padua *, čtyřstěžňovém plavidle z oceli. Loď směřovala z Hamburku do Chile, kde měla naložit ledek. Neměla žádné motory — pouze plachty. Takové cesty přes Atlantik byly pro nás mladíky vzrušujícím zážitkem.

Často jsme pluli po rozbouřeném moři. V takových případech jsme svinuli plachty. Jaké to bylo šplhat po lanoví a stahovat plachty, když byla loď v bouři zmítána sem a tam? Musím přiznat, že mě jímala hrůza! Když jsem však dostal rozkaz, zapomněl jsem na to všechno a zkrátka jsem vyšplhal nahoru a udělal, co mi bylo řečeno.

Síly, které jsem nemohl ovlivnit

Maminka byla římská katolička, ale brzy po otcově smrti se začala stýkat s Ernste Bibelforscher neboli vážnými badateli Bible, jak byli tehdy v Německu známi svědkové Jehovovi. V roce 1923 byla pokřtěna. Katolické náboženství jsem nikdy nepovažoval za nějak zvlášť přitažlivé, ale to, co říkala maminka, dávalo smysl. Proto jsem spolu se svou mladší sestrou Margot doprovázel maminku na shromáždění, kde se Bible studovala.

V roce 1929 jsem z lodi Padua odešel a další tři roky jsem strávil na různých parnících. Na nich jsem se plavil do přístavů v severní Evropě a ve Středozemí. Při jedné cestě jsem objel celý svět. Takový život se mi líbil a těšil jsem se na to, že se stejně jako můj otec zapíšu do námořnické školy ve Stettinu. V roce 1933 jsem tam nastoupil  do osmnáctiměsíčního kursu, abych pak mohl být lodním důstojníkem. Mé plány však překazily síly, které jsem nemohl ovlivnit.

Týž rok se dostal k moci Hitler, a Německo ovládl nacionalismus. Studenti s potěšením křičeli „Heil Hitler!“. Z toho, co jsem se od maminky naučil, jsem věděl, že se na tom nikdy nemohu podílet. Byl jsem vyzván, abych vysvětlil, proč to odmítám, ale mé vysvětlení ve škole nepřijali. Byl jsem z ní tedy vyloučen. Ředitel byl laskavý muž a dal mi dopis, v němž uvedl, že jsem jeden rok studoval. Jelikož jsem nemohl kurs dokončit, odešel jsem bez jakékoli kvalifikace. Zdálo se, že můj svět se hroutí.

Nátlak se zvyšuje

Kvůli mému neutrálnímu postoji jsem se nyní ocitl na černé listině. Nejenže jsem se nemohl plavit na žádné lodi, ale nemohl jsem získat ani jiné zaměstnání, tak jsem zůstal doma a pomáhal mamince. Protloukala se životem tak, že lidem vařila, a já jsem jí rád myl nádobí a připravoval zeleninu. V roce 1935, čtyři roky před druhou světovou válkou, došlo v mém životě k dalšímu zvratu.

Můj strýc Oskar, který žil v Danzigu (nyní Gdaňsk), se dozvěděl o mých problémech a pozval mě, abych pracoval u něj v restauraci. Strýc a jeho manželka Rosl byli svědkové Jehovovi. Jejich laskavou nabídku jsem rád přijal. I když mi nemohli dávat mzdu pravidelně, cítil jsem se s nimi bezpečněji.

Po první světové válce se Danzig stal takzvaným svobodným městem a pod záštitou Společnosti národů spravoval rozlehlý pás země. Záměrem bylo umožnit Polsku přístup k moři, ale toto opatření fakticky odřízlo východní Prusko od Německa. Tato situace byla pro Hitlera nepřijatelná. A tak svou invazí do Polska a anektováním tohoto území vlastně zahájil druhou světovou válku.

Strýc s tetou se po mém příjezdu starali o jednoho mladého muže, který byl předtím v koncentračním táboře kvůli tomu, že byl svědkem Jehovovým. Vyprávěl mi o krutém zacházení, které tam na vlastní kůži zažil. O něco později byli strýc s tetou zatčeni za to, že odmítali ‚hajlovat‘, ale byli propuštěni. V té době vyslýchalo gestapo také mě, ale do vazby mě nevzali.

Mezitím moje maminka ve Stettinu dostala pro mě povolávací rozkaz k nástupu do německé armády. Okamžitě napsala opatrný dopis, ve kterém mě žádala, abych navštívil tetu Naomi, která žila v severním Švédsku. Pochopil jsem, co tím myslí — ihned uprchni ze země!

Nacistické pronásledování

Situace se stále zhoršovala. Strýc s tetou byli opět zatčeni. Tentokrát byli posláni do koncentračního tábora ve Stutthofu, dvě hodiny cesty autobusem z Danzigu. Byli tam drženi až do konce války v roce 1945. Zarmoutilo mě, když jsem se dozvěděl, že můj strýc zemřel na lodi, která vezla vězně z tábora na západ, když unikali před blížící se ruskou armádou. Teta však přežila a stala se pak celodobou kazatelkou.

 V době, kdy byli strýc s tetou posláni do Stutthofu, byla ve Stettinu zatčena i moje maminka a sedm měsíců byla ve vězení. Moje sestra se vdala za syna jedněch manželů, kteří byli svědkové, a byla ve vězení ve stejné době jako maminka. Manžel a dcera mé sestry byli posláni do koncentračního tábora. Její manžel tam zemřel a dcera strávila osm let v několika nechvalně známých táborech včetně Belsenu.

Jednou se stalo, že moje neteř a jiní svědkové odmítli šít pro armádu pásy na náboje, a proto byli přinuceni stát venku jen v lehkém oblečení od šesti hodin ráno do šesti hodin večer — a to byl listopad. Jejich denní příděly byly sníženy na kus chleba a džbán vody a každý třetí den dostali nějakou teplou polévku. Spali na betonové podlaze bez jakýchkoli lůžkovin, neměli ani slámu. Trvalo to šest týdnů a dozorci tábora žasli nad tím, že přežili.

Utéct — ale kam?

Po druhém zatčení strýce a tety jsem věděl, že musím stůj co stůj opustit Danzig, a to dříve než se pro mě vrátí gestapo. Strýc mi půjčil malou sumu peněz a nakonec jsem dostal lodní lístek na polskou loď, která měla namířeno do Hullu na východním pobřeží Anglie. Když jsme se vylodili, dostal jsem povolení k pobytu na tři měsíce, což byla lhůta obvyklá pro cizince.

Okamžitě jsem se vydal na ulici Craven Terrace 34 v Londýně. To byla adresa odbočky Watch Tower Society. Tam jsem se setkal s Prycem Hughesem, který byl v té době dozorcem odbočky. Zařídil mi, abych bydlel u jeho příbuzného Stanleyho Rogerse v Liverpoolu na západním pobřeží Anglie. Stanley byl ke mně velmi laskavý.

Na jaře roku 1937 jsem byl Liverpoolu pokřtěn, čímž jsem dal najevo, že jsem se zasvětil Jehovovi. Stále jsem však toužil po životě na moři, a tak jsem se přihlásil na Liverpoolskou námořní školu a po dvou měsících jsem dostal osvědčení, že mohu sloužit jako druhý důstojník. Platnost mého povolení k pobytu v Anglii se rychle blížila ke konci, a proto se přátelé v Liverpoolu spojili se členem parlamentu a můj pobyt byl prodloužen o další tři měsíce. Ten čas jsem potřeboval k tomu, abych se dal dohromady.

Jelikož jsem měl nějaké zkušenosti z plaveb na plachetnici Padua, můj učitel námořnictví v námořnické škole se o mě zvlášť zajímal. Když se dozvěděl o mé nepříjemné situaci, doporučil mi, abych se obrátil na společnost Blue Funnel Line. Tam jsem se seznámil s Lawrencem Holtem, který byl jedním z ředitelů společnosti. Když jsem ho o dva roky později znovu potkal v Liverpoolu na jedné lodi, která patřila této společnosti, zeptal se mě, zda mám osvědčení sloužit jako první důstojník. Řekl jsem mu, že potřebuji pouhé dva týdny na to, abych získal nějaké zkušenosti na lodním můstku, a tak mi zařídil, abych se plavil do Port Saidu v Egyptě.

Do Liverpoolu jsem se vrátil 7. července 1939 a plánoval jsem, že si udělám zkoušky na prvního důstojníka. Hrozila však válka, a tak to nebylo možné. Místo toho jsem byl poslán na loď v Londýně. Když to úřady zjistily, ihned mi bylo zakázáno plavit se na jakékoli lodi. Chtěli mě uvěznit jako nepřítele národa, protože jsem byl Němec. Pan Holt však zasáhl v můj prospěch, a tak jsem začal v Liverpoolu pracovat jako zahradník. V květnu 1940 jsem však byl uvězněn a v červnu poslán do Kanady na zaoceánském parníku Ettrick.

Na cestě do Kanady

Na Ettricku bylo 5 000 Němců, z nichž jedna polovina byli uprchlíci a druhá váleční zajatci. Mezi uprchlíky byl hrabě von Lingen, o němž jsme věděli, že je to vnuk bývalého německého císaře. Veškerá naše pošta byla kontrolována, takže když zpravodajský důstojník viděl dopis od Von Lingena adresovaný královně Marii, anglické královně matce, s úvodním pozdravem „Milá teto Marie“, nevěřil tomu. Von Lingen však měl pravdu — královské rodiny Anglie a Německa byly úzce spřízněny. Tato událost byla pro mě jen dalším důkazem toho, jak je válka hloupá a nicotná.

 Stanley Rogers, o kterém jsem se zmínil dříve, sloužil v období mezi dvěma světovými válkami jako poutník (jak se tehdy říkalo cestujícím dozorcům svědků Jehovových) v Kanadě. Spojil se s tamějšími svědky a oni se spojili se mnou a s Tonym Steffensem, který byl také svědkem a byl rovněž deportován. Díky jejich dopisům a balíčkům jsme se vzchopili. Dva a půl roku jsem strávil v osmi zajateckých táborech, kde jsem většinu času vyráběl dřevěné stoly a lavičky.

Zpět do Anglie a svoboda!

Když se druhá světová válka blížila ke konci, byl jsem poslán zpět do Anglie, do internačního tábora na ostrově Man. Tam mě navštívil John Barr z londýnské odbočky Watch Tower Society — nyní je členem vedoucího sboru svědků Jehovových — a spolu s ním přišlo několik místních svědků. Byl jsem propuštěn v roce 1944 a znovu jsem se připojil ke Stanleymu. Ten se mezitím oženil s Nitou Thomasovou a žil v Birkenheadu, což je přístav na druhém břehu řeky Mersey naproti Liverpoolu. Tam jsem se seznámil s Olive, sestrou Nity, a následující rok jsme se vzali.

Jakmile jsme dostali povolení, cestovali jsme s Olive do Německa, abychom se podívali na maminku. Bylo to srdcervoucí, když jsem procházel okolo zdevastovaných měst, která jsem tak dobře znal. Zvláště jsem chtěl jet do Hamburku navštívit Laeiszovu kancelář. Velice mě překvapilo, když jsem tam potkal kapitána Pieninga, který velel lodi Padua při mých dvou posledních plavbách v roce 1928 a 1929. Během války byl v činné armádní službě a oba jeho synové zahynuli v bitvě. Byl zdrcený. To, co jsem slyšel a viděl, bylo zarmucující.

Společnost Blue Funnel Line se během let, která jsem strávil v Kanadě, o mě dále zajímala a ochotně mě po mém návratu přijali zpět. V roce 1947 jsem konečně získal osvědčení ke službě prvního důstojníka. Následující rok se Olive stala celodobou kazatelkou.

Nacházím smysl života

Opět jsem byl na moři a během cest jsem v zemích Dálného východu potkal mnoho misionářů z řad svědků. Londýnský sjezd v roce 1947 však ve mě zanechal trvalý dojem a pomohl mi dospět k rozhodnutí, že nyní bude mým cílem celodobá služba Jehovovi. Moji zaměstnavatelé byli zklamaní. V roce 1952 mi však dali kancelářskou práci na částečný úvazek, což mi umožnilo připojit se k Olive v celodobé kazatelské činnosti. Mou hluboce zakořeněnou touhu po životě na moři nahradila jiná touha, které se nedalo odolat.

Olive a já jsme měli velkou radost z toho, že jsme mohli společně kázat a měli jsme výsadu pomoci mnoha lidem, aby přišli k přesnému poznání biblické pravdy. (2. Korinťanům 3:2, 3) Během let jsem se radoval z dalších výsad při oblastních a krajských sjezdech. Dnes nadále sloužím jako starší na poloostrově Wirral v Birkenheadu a jeho okolí.

Má drahá Olive zemřela v roce 1997. Když se ohlížím zpět, vidím, že jsem v životě přečkal mnoho bouří. Pod Jehovovým láskyplným vedením a se svou milující partnerkou jsem se však nakonec více než 50 let plavil v klidných vodách a měli jsme to nejlepší povolání ze všech — službu Jehovovi.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

S tatínkem a maminkou v roce 1914

[Obrázky na straně 18 a 19]

Moje německá kniha se záznamy z cest na čtyřstěžňové lodi „Padua“

[Obrázek na straně 21]

S mou manželkou Olive na londýnském sjezdu v roce 1974