„Vždyť Boží slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč. Proniká tak hluboko, že odděluje duši od ducha a klouby od morku, a dokáže odhalit myšlenky a úmysly srdce.“ (Hebrejcům 4:12, Překlad nového světa)

 „Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a [je] schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce.“ (Hebrejcům 4:12, Český studijní překlad)

 Poselství, které Bůh nechal lidem zapsat do Bible, má schopnost odhalit naše skutečné myšlenky a pohnutky. Tohle poselství taky dokáže změnit člověka k lepšímu.

 „Boží slovo je živé.“ Výraz „Boží slovo“ se vztahuje na to, co Bůh slíbil nebo co má v plánu udělat, tak jak je to zaznamenané v Bibli. a Důležitou součástí jeho záměru je to, aby lidé, kteří ho chtějí poslouchat, žili věčně na zemi v jednotě a v pokojných podmínkách. (1. Mojžíšova 1:28; Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4)

 V jakém smyslu je Boží slovo, tedy to, co Bůh slíbil udělat, „živé“? Například silně působí na srdce těch, kdo ho berou vážně. Takovým lidem dává naději a smysl života. (5. Mojžíšova 30:14; 32:47) Boží sliby jsou taky „živé“ v tom smyslu, že Bůh stále pracuje na jejich uskutečnění. (Jan 5:17) Na rozdíl od lidí se Bohu nikdy nestane, že by něco slíbil a pak na to zapomněl nebo zjistil, že to nedokáže splnit. (4. Mojžíšova 23:19) Jeho slovo se k němu „nevrátí … bez výsledků“. (Izajáš 55:10, 11)

 „Boží slovo je … mocné.“ Výraz „mocné“ se dá přeložit taky jako „činné“ nebo jako „účinné“, tedy že „dosahuje všeho, čeho je zamýšleno dosáhnout“. Takže všechno, co Jehova b řekne nebo slíbí, se jistě splní. (Žalm 135:6; Izajáš 46:10) A nejen to. Bůh svoje sliby dokáže splnit tak, že to daleko předčí naše očekávání. (Efezanům 3:20) c

 Boží slovo je „mocné“ taky v tom smyslu, že na ty, kdo si ho váží, má pozitivní vliv. Dokáže změnit život i osobnost člověka. To, co Bible učí, se mu jakoby dostane pod kůži a ovlivňuje to jeho myšlení, cíle a styl života. (Římanům 12:2; Efezanům 4:24) V tomhle smyslu Boží slovo „působí“ v těch, kdo ho jako Boží slovo berou. (1. Tesaloničanům 2:13)

 „Boží slovo je … ostřejší než jakýkoli dvojsečný meč.“ Boží slovo je ostřejší než jakýkoli doslovný meč, protože proniká opravdu hluboko. Dokáže zasáhnout naše srdce, naše nejhlubší já. To žádné lidské učení nedokáže. Jak v našem srdci působí, to odhaluje další část z Hebrejcům 4:12.

 „Boží slovo … proniká tak hluboko, že odděluje duši od ducha a klouby od morku.“ Slovo „duše“ se v Bibli může vztahovat na to, jak člověk působí navenek. Naproti tomu „duch“ označuje to, jaký člověk doopravdy je. (Galaťanům 6:18) „Boží slovo“ obrazně proniká „až k morku“ – k našim nejniternějším pocitům a pohnutkám. Dokáže odhalit, jací uvnitř opravdu jsme, což žádný člověk nevidí, a podnítit nás, abychom udělali potřebné změny. Pak z toho budeme mít radost jak my, tak náš Stvořitel.

 „Boží slovo … dokáže odhalit myšlenky a úmysly srdce.“ To, jak člověk reaguje na to, co Bůh říká, ukazuje, co si doopravdy myslí a po čem v hloubi duše touží. To pak ovlivňuje jeho chování a jednání. Člověk, který pozitivně reaguje na Boží slovo, dělá v životě potřebné změny a z toho je vidět, že je pokorný a upřímný. Takový člověk touží dělat svému Stvořiteli radost. Pokud ale na Božím slovu hledá chyby, může to znamenat, že je pyšný nebo sobecký. Možná se snaží ospravedlnit chování, které Bůh neschvaluje. (Jeremjáš 17:9; Římanům 1:24–27)

 Jedno odborné dílo říká, že Boží slovo „dokáže proniknout až do nejtajnějších zákoutí nás samotných“. Neexistuje žádná stránka naší osobnosti, kterou by Bůh neviděl a kterou by jeho slovo nedokázalo odhalit. Jak se píše v Hebrejcům 4:13: „Všechno je odhalené a vystavené očím toho, kterému se budeme zodpovídat.“

 Knihu Hebrejcům napsal apoštol Pavel okolo roku 61 n. l. Jedná se o dopis, který napsal pod působením Božího svatého ducha a který adresoval židovským křesťanům v Jeruzalémě a Judeji.

 V 3. a 4. kapitole mluví Pavel o starověkých Izraelitech, kteří křesťanům slouží jako varovný příklad. (Hebrejcům 3:8–12; 4:11) Jehova Izraelitům slíbil, že je osvobodí z otroctví a přivede je do země, kde budou „bydlet v bezpečí“. (5. Mojžíšova 12:9, 10) Jenže Izraelité, kteří odešli z Egypta, opakovaně ukazovali, jak málo věří Božím slibům, a pravidelně se stávalo, že neposlouchali jeho přikázání. Výsledkem bylo, že nevešli do „Božího odpočinku“, to znamená, že neměli dobrý vztah s Bohem. Místo toho zemřeli v pustině. Jejich potomci sice žili v Zaslíbené zemi, ale i oni časem přestali Jehovu poslouchat. Jako národ kvůli tomu mnohokrát trpěli. (Nehemjáš 9:29, 30; Žalm 95:9–11; Lukáš 13:34, 35)

 Pavel vysvětluje, že křesťané by se z příkladu nevěrných Izraelitů měli poučit. Když budeme poslouchat Boží slovo a plně důvěřovat Božím slibům, můžeme na rozdíl od Izraelitů vstoupit „do jeho odpočinku“. (Hebrejcům 4:1–3, 11)

 Podívejte se na krátké video o knize Hebrejcům.